Krása okamžiku

 

 

Krása okamžiku

 

29.4.2023

Takové situace mám moc rád. Jdeme si tak po městě Williams na večeři a cestou potkáme takový bazar plný různých krámů a před ním sedí takový typický westernový muž se stetsonem na hlavě kytarou v ruce.

 A zpívá, jak jinak, než Americké country. Přijdeme blíže a nasloucháme. A k tomu všemu je bazar ještě umístěn na slavné silnici 66. Manželka posléze si prohlíží ty nejrůznější bizarní věci, které jsou zde na prodej a fotí. Já stále poslouchám  a posléze navazuji řeč s hlavním a jediným protagonistou toho místa. 

Dozvídám se, že de Jmenuje David a je zdejší rodák a jako mnoho Američanů, když narazí na Evropana, hlásí se ke svým švýcarským kořenům. Po krátké konverzaci hraje a zpívá, již jen pro mne a mohu říci, že mne to vystoupení v těch kulisách města, připomínající tak trochu filmy z divokého západu a které bylo pro nás útočištěm na dvě noci a vstupní branou do Grand Canyonu velmi dobře naladilo k nadcházející večeři, kam jsme směřovali.

K večeři jsme si vybrali bar s přiléhavým názvem : ,, Bar  66“. Nebo si ten bar vybral nás ? Vlastně nemohu zodpovědně říci, jak to bylo. Již zdáli se totiž z toho baru linula libá vůně a tóny kytary a zpěvu americké country.

 Musíte uznat, že takové místo by byl hřích minout. 

Tu vůni způsobují udírny, které jsou, zejména v jižních státech USA velice rozšířené. Jde vlastně o techniku grilování nazvanou :,, low and slow“.  

Jedná se o velice pomalý způsob úpravy masa v grilu nebo udírně při nízké teplotě a po hodně dlouhý čas. A tím dlouhý čas myslím opravdu dlouhý – doba přípravy se pohybuje v hodinách, ty nejdelší recepty klidně trvají i přes 18 hodin.  Někteří Američané už prý skoro jinými technikami pohrdají . Je to pro ně dokonce i sil života a pravda, na některých je to i hodě vidět. 

Mezi nejznámější pokrmy připravenými tímto způsobem patří ,,Low and Slow beef ribs „, což jsou hovězí žebra připravované právě touto technikou.  Žebírka je před přípravou důležité pořádně potřít výraznou marinádou nebo kořením. V USA je na žebírka hojně využíváno koření, které se do masa vetře a vytvoří silnou vrstvu – takzvaný Rub. 

Ten zajistí nejen perfektní chuť žebírek, ale i jejich bezvadný vzhled. Velice oblíbené je také postupné lehké namáčení žebírek v jablečném džusu. Technikou Low and Slow připravíte hovězí žebírka během zhruba 6 hodin.  Výsledek ale rozhodně stojí za to. Testoval jsem tento pokrm na několika místech a mohu zodpovědně říci, že mne pokaždé pozvedl ke kulinářskému rauši a zvláště v kombinaci s dobrým pivem, o které není také v Americe nouze to byla pravá, nefalšovaná rapsodie chutí a vůní. 

Bar 66 , jak se později ukázalo byl pro nás i tak trochu osudný. Druhý den jsme jsme sem šli opět na večeři po krásném dni stráveném v Grand Canyonu. A opět nás čekalo dobré jídlo, orosené lokální pivo a skvělá muzika.  Interpret, který nám hrál a zpíval se začal ptát u stolů lidí odkud jsou . Vedle nás u stolu seděla parta mladých Brazilců. 

Zpěvák se zasnil a řekl : ,, Já mám rád písně Latino, nechcete si zazpívat se mnou:“ Myslím, že to nečekal ani on, ani my, ani ostatní hosté toho podniku. Jedna Brazilka, která se později představila jako Jenifer se vztyčila od stolu, v běhla na pódiu  a vystřihla písničku ,, La  Bomba „ od  skupin Los Lobos v takovém stylu, že všem spadla čelist . Ten úspěch byl tak veliký, že Jenifer  musela přidat přídavek a tentokráte dala píseň od Janis Joplin se stejnou noblesou, hraničící s profesionalitou. 

Mám moc rád tyto všední situace, které se stávají nevšedními. Pro mne to znamená pravou a nefalšovanou krásu okamžiku . 

   IMG_9611

On the road

 

29.4-30.4.2023

On the road

Když jsem šel ráno k půjčenému modrému Chevroletu, vzpomněl jsem si na román Jacka Keroauca ,,On the road.“

Ta jeho cesta byla oproti té naší o mnoho delší , protože vedla napříč USA ale i tak i před námi na cestě do San Francisca je toho víc než dost .

14 dní a více, jak 2500 kilometrů a naplnění jednoho z velkých snů. Trochu jsem se ve skrytu duše bál, jestli to nebude trochu zklamání, jak to někdy u snů , zvláště těch velkých bývá. Ty sny jsem měl intenzivní již  hluboko v dětství. 

Pamatuji si, jak jsem ke každému pohledu z Chicaga, který občas poslal prastrýc, který tam bydlel přivoněl a nasával tu pomyslnou vůni dálek a pak si jej vyvěsil v pokojíčku na viditelné místo a představoval si, jaké by to bylo, kdybych to někdy viděl, byl tam, chodil po ulicích . 

Později , v období dospívání i dospělosti  mi mé představy o  reáliích v USA a životě tam za velkou louží dotvářel  dle mého soudu geniální pořad, který se linul každý týden z mé oblíbené stanice Hlas Ameriky.

Šlo  o pořad s názvem : ,, Nedělní zápisník Martina Čermáka“. Popisoval  v něm velmi poutavou formou život v pro nás tak vzdálené a nedostižné zemi, jakou bylo USA. Těch pořadů bylo celkem úctyhodných  1989. Bohužel v tom počtu není symbolika s rokem 1989, jak by se na první pohled nabízelo , ale jeho  skon 2. března  o rok dříve. 

V neděli 6. března 1988.  bylo   odvysílání toto Vydání „Čermákova“ Zápisníku , které bylo ve skutečnosti natočeno nedlouho před jeho smrtí. Autor v něm odkryl svoji identitu a statečně hovořil o své nevyléčitelné nemoci (potřetí byl postižen rakovinou, která napadla krk), která byla příčinou ukončení jeho rozhlasové práce.

Martin Čermák, jak jsme ho znali byl ve skutečnosti JUDr. Ivo Ducháček. Jak jsem zjistil později. Jednalo se o velmi zajímavou a úctyhodnou osobnost našich novodobých dějin.Koncem války se například  podílel na osvobozování Plzně jako styčný důstojník generála  Pattona. 

U nás vyšly knižně jeho cestopisné črty o Americe a především o Kalifornii, jak ji viděli v 80. letech on, jeho žena a pes s názvem : ,, Putování Martina Čermáka se psem Máňou po Americe.“

Usednout do pohodlného křesla, vyladit na rádiu střední vlnu 251 metrů a zaposlouchat se do Nedělního zápisníku, patřilo k mým oblíbeným činnostem. A najednou na podzim mého žití se vše stává skutečností a má teprve druhá návštěva USA začíná a mohu tak, jako kdysi Martin Čermák, jet po USA, pozorovat, psát.  

Po první americké noci a náročném  dlouhém letu jsme jeli do prvního města na naší trase, kde jsme měli zajištěno ubytování v motelu. V motelích jsme spali nejčastěji, protože Amerika je těmito typy ubytování za přijatelnou cenu a s dobrou dostupností automobilem doslova prošpikována. 

V souvislosti s automobilismem bych chtěl podotknout, že již od prvního okamžiku bylo řízení velmi pohodlné a příjemné  Na mnoha širokých amerických dálnicích člověk totiž plně ku svému pohodlí může využít potenciál automatu a tempomatu a i za volantem vnímat okolní krajinu a její četné proměny. A to bylo dobře, protože jsme zjistili, že jízda rozlehlou , řídce obydlenou krajinou Nevady a Arizony vůbec není nudná, ba naopak . Rovina porostlá travinami, keři i kaktusy hory a skály. Téměř vyprahlou step zcela náhle prostřídaly porosty jehličnanů, abychom se opět po chvíli ocitli ve stepi porostlé keři a poté projeli pouští. 

Zahlédli jsme i  první  zde na jihu dost rozšířené „workcampingisty“, kteří jsou zde na jihu dost vidět v mnohdy i velmi početných koloniích. 

Wordcamping je životní styl, který spojuje práci (work), bydlení v autě a kočovný život (camping). Kromě dodávek a karavanů používají lidé i vyřazené školní autobusy nebo dodávky pro přepravu koní, které si sami upravují pro bydlení.Tento trend souvisí s tím, že na mnohých místech USA je bydlení velmi drahé a lidé proto volí tento způsob života. Workcamping je doménou spíše starších Američanů nebo lidí, kteří se živí rukama.

Většina automobilových kočovníků pracuje jako příležitostní hlídači parkovišť, skladníci, pomocné síly při sklizni na farmách. Jejich původní profese jsou rozmanité. Policista, holič, manažer letecké společnosti, vedoucí na stavbě, knihovník…

Mnoho lidí v této komunitě je na prahu důchodového věku, kdy se na „stará kolena“ rozhodli cestovat a při té příležitosti si i přivydělávat. Často přes léto pracují v některém ze zábavních parků Spojených států, přes zimu žijí z důchodu nebo z peněz vydělaných přes rok.

Mobilní pracovní sílu využívá také třeba internetový gigant Amazon v době předvánoční špičky, kdy pro pracující kempaře a jejich karavany dokonce vyhrazuje v logistických centrech v Kentucky a Tennessee tamní sportovní hřiště.

Na tyto pracovníky se začíná zaměřovat stále více i jiných firem. Například obchodní řetězec s oblečením, nábytkem a elektronikou J. C. Penney. Nebo zpracovatelé cukrové řepy, jako je výrobce cukru American Crystal Sugar Company, který bez brigádníků během řepné kampaně nemůže fungovat. Tato početná komunita pořádá též pravidelně své srazy, které jsou vícedenní a účastníci si na nich vyměňují své zkušenosti. 

Ta proměna krajiny  byla fascinující podívanou, na kterou jsme se nemohli vynadívat.  Jen nás trochu zarazilo to, že na mnoha místech nebyly zrovna v nejlepším stavu a podél cest byly vidět prasklé pneumatiky.  První naše cesta vedla do města Williams, který pro nás byl vstupní branou do Grand Canyonu.

Ve městě , kterým vede legendární silnice 66 tuto záležitost připomínalo mnoho věcí i suvenýrů a dokonce zde je i stejnojmenný grilbar, ve kterém  se jí, voňavé, šťavnaté zauzené barbecue , tolik rozšířené na jihu USA a k tomu se zde  hraje na kytaru a zpívá.  Úžasné místo a krásný první den za námi.  

 

Šuby duby Amerika

 

28.4.-29.4. 2023

Šuby duby Amerika,

tu píseň, kterou zpíval Ringo Čech v sérii o básnících jsme si pustili spolu s dalšími tématickými k naší nadcházející cestě v autě do Mníšku pod Alpou , jak poeticky nazýval Karel Kryl Mnichov.

Z mnichovského letiště jsme měli zakoupeny letenky do a z USA. Zadal jsem do hledáčku Spotify slovo Amerika a na playlistu se objevilo tolik písní, že by nám to vystačilo i na několik dní. 

Dobře naladěni pro nás na cestu snů vedoucí k poznávání zejména Národních parků na západě USA jsme po dlouhém letu s přestupem v Denveru byli na startovní čáře ve městě hříchu a hazardu v Las Vegas.

Ta cesta letadlem je hrozně zdlouhavá, jen z  Mníšku do Denveru to bylo 10hodin a 19 minut a pak ještě hodina a půl do Las Vegas. Byl to tedy hrozně dlouhý den, který se nám díky rozdílným časovým pásmům prodloužil o 9 hodin a měl tak 34 hodin, na místo standardních 24. 

V letadle byl pro mne největší zážitek vidět zasněženou jižní část Grónska a pak i ten obří rozměr připomínající nekonečno krajiny USA , zejména  agrárních částí Severní a jižní Dakoty a Nebrasky. Ostatní části Kanady a USA byly zahaleny mraky. 

V Nebrasce mne zaujala  obří kruhová pole, která mi připomínala  místa pro přistání UFO, která byla hojně rozeseta mezi čtvercovými poli a někde i převládala. Manželka jako absolventka VŠ zemědělské mne brzy uvedla do reality. Vysvětlila mi , že to jsou kruhové závlahy. 

Ta cesta letadlem se společností United Airlines měla pro mne jednu smutnou stránku. Hned po vzletu jim došlo pivo. Musel jsem se tedy spokojit pouze s jedinou Stelou a manželka dostala jen ipu s mangem a byl konec.

V Denveru jsme měli na přestup hodinu a půl. Myslel jsem si, že to bude tzv. na pohodu, sedneme si, dáme pivko s poletíme dál. 

Pivní bůh, kterým je podle řecké mytologie Silénius mi však ani na americké půdě pivo nedopřál, a to se říká, že Amerika je zemí neomezených možností. 

Fronty a mnohanásobné kontroly na amerických letištích a k tomu jejich velký rozměr rozhodně nepatří k příjemnému cestování. Za tu hodinu a půl jsme to stihli s odřenýma ušima a to jsme i několikrát předběhli v dlouhých frontách.

Letiště v Las Vegas nás nenechalo na pochybách, kde jsme přistáli. Všude kolem byly různé druhy automatů na hazardní hry, a to v takové míře,že jsem si chvílemi spíše než na letišti připadal jako v casinu.

A zase ten obří rozměr letiště . Než jsme si dostali k místu , kde jsme si vyzvedli kufr a pak automobil uběhlo další hodina. Příjemně mne překvapil přístup autopůjčovny . Zcela nové auto, ještě vonící novotou jsme měli k dispozici téměř ihned bez jakýchkoliv průtahů, které známe z evropských půjčoven . Zřejmě zde zde nahlíží na automobil jako na běžné spotřební zboží, proto ten přístup.

 Přiletěli jsme v půl jedenácté večer a v místě ubytování , místě vzdáleném jen 18 minut od letiště jsme se ocitli až v jednu hodinu po půlnoci.  

Stál jsem přede dveřmi domu, kde jsme měli zakoupeno ubytování přes Aibnb a s myšlenkou, že v tuto hodinu nás nikdo neubytuje s budeme spát v autě jsem se dotknul nesměle zvonku. 

K mému údivu se téměř okamžitě otevřely dveře a usměvavá , vlídná tvář majitelky , mi na mou omluvu řekla: ,, Neboj, žádný problém” , jak příjemné to bylo nemusím ani  dále rozvádět.

A tak začal náš první den v Americe.

365

365
Význam tohoto čísla můžeme chápat různě. Může jít jen o náhodný shluk číslic. Může to být číselný kód ke vstupu do dveří, označení pro produkt Microsoft 365, první tři čísla pinu a mnoho jiného.
Někteří lidé věří, že v číslech se schovává velká moc a vše se pohybuje v cyklech a tyto cykly jdou zaznamenat numerologicky.
365 může být počet korun, za které si dnes můžeme koupit dva obědy v restauraci, či v obchodě 6 x máslo, 10 kg chleba , nebo 24 litrů mléka.
365 může být počet dní v roce, po který lidé na Ukrajině neskutečně trpí vlivem zlé a zákeřné ruské agrese. Tento bezprecedentní a od 2. světové války největší válečný konflikt v dějinách každý den, každou hodinu, minutu a vteřinu způsobuje ztrátu mnoha životů, způsobuje zranění na těle i na duši, devastaci majetku i infrastruktury. Vyvolává strach, smutek, ale i naději a víru ve vítězství, které je díky nesmírnému odhodlání Ukrajinců a také naší pomoci na dosah.
365 je také počet klidných nocí, po které jsme díky tomu , že jsme součástí NATO a Ukrajina drží agresory daleko od hranic Evropy mohli klidně spát. Vždyť nejen Putin, ale i ostatní kremelští jestřábi se netají ambicemi podmanit si evropský prostor, včetně naši vlasti.
365,-Kč je také obnos, který si může kdokoliv z nás odříci ve prospěch dobré věci, aniž by poctil propad své životní úrovně. A na druhé straně může lidem pomoci, jako třeba v našem projektu podpory dětí tzv. vnitřních uprchlíků v ukrajinském Dnipru, který jsme zahájili zhruba před 3 měsíci na základě spolupráce mezi Evangelickou církví v Mělníku , Městem Mělník a organizací ,, Malý Mariupol- Nebeská pevnost” , která sídlí ve válkou zasaženém Dnipru.
Naše pomoc je určena dětem těchto vnitřních uprchlíků, tedy těm , kteří se nemohou bránit a jsou válkou zasaženi nejvíce. Vnitřních uprchlíků je jen v Dnipru a okolí kolem 350 000 lidí a na celé Ukrajině okolo 6.500.000 lidí. Jde o lidi z okupovaných území, frontové linie a tzv. linie dotyku, tedy z míst, kde se prakticky nedá žít bez bezprostředního ohrožení života. To číslo není konečné, protože z postižených územích jezdí další a další humanitární vlaky přivážející nové lidi , kteří přišly o domov i své blízké.
Měl jsem možnost před měsícem navštívit Dnipro a seznámit se s činností organizace Malý Mariupol, Nebeská pevnost.
Obrovským nasazením dobrovolníků se starají o tyto lidi, kteří jsou v podmínkách blížícím se humanitární katastrofě.
Jde jak o zajišťování bydlení ve velmi provizorních podmínkách ( stadiony, tělocvičny apod.), tak i o balíčky základních potravin, psychologickou pomoc při překonávání traumat a mnoho dalšího. Jak jsem již psal v úvodu, nejhůře jsou na tom děti.
Jsou mezi nimi i sirotci, kteří přišli o oba rodiče i děti s válečnými zraněními, nejčastěji způsobenými střepinami raket. A právě těmto dětem primárně pomáháme a chceme i pomáhat nadále.
Tím, že jim přispějeme každý svým dílem můžeme udělat dobrý skutek a alespoň malou měrou jim zmírnit jejich utrpení . Můžeme též přispět i malou měrou k tomu, že k 365 dnům utrpení nepřibude dalších 365, ale bude to méně.
Naše pomoc je opravdu velmi důležitá , protože Rusko mimo jiné i spoléhá na to, že ochabne a to se nesmí stát i v zájmu naší budoucnosti a budoucnosti našich dětí. Pro ty, kteří chtějí přispět připojuji náš oficiální leták ke sbírce a děkuji všem, kterým to, co se děje na Ukrajině není lhostejné.
V Mělníku, dne 24. února 2023
JUDr. Lubomír Brož, koordinátor sbírky

Roman

 

Roman

Seděl jsem u stolu v restauraci vedle nádraží v Dnipru a před zpáteční cestou pojídal ukrajinský boršč. Proti mne seděl voják v uniformě a vedle sebe měl zabalenou plnou polní. Přemýšlel jsem, jestli by se mu nehodila moje čepice. 

Když jsem odjížděl na Ukrajinu, tak jsem si koupil čepici , která má vepředu čelovku, která se dá nabíjet skrz USB. Přišlo mi logicky na mysl, že by se mu mohla v té válce hodit. 

Jeho reakce mne překvapila. Sáhnul do kapsy svých maskáčů a dával mi svou, teplou vojenskou čepici. To jsem samozřejmě odmítnul s tím, že jí daleko více potřebuje, než já. 

Měl přitom tak upřímný a láskyplný pohled, až mne to opět dojalo, což se mi v tomto městě stává velmi často. 

Mé nevětší přání v tu chvíli bylo, ať vše přežije ve zdraví a ať to peklo, které Rusové v této zemi rozpoutali brzy skončí. 

Pak si všimnul, že ta čepice ode mne má vzadu odrazku. S omluvou mi ji vracel zpět s tím, že Rusové nemusí vidět všechno a ukazoval na tu odrazku. Sáhnul jsem tedy do batohu a věnoval mu svou čelovku na baterie.

Jeho reakce byla taková, že ze své uniformy sundal výložku a ukrajinskou vlaječku( obojí drží na uniformě systémem suchého zipu.) a položil to na mou čepici, kterou jsem mu před chvílí chtěl věnovat. Ta výložka je označením pluku, u kterého Roman slouží. Je to 69.pluk.

Představili jsme se navzájem a pak jsme s Romanem, jak se jmenuje zabředli do hovoru. Roman mi bez ostychu odpovídal na mé dotazy ohledně fronty. 

Bojuje totiž v doněcké oblasti. Proti jeho jednotce stojí příslušníci obávané Wagnerovy armády . Nevím, jak přesně popsat jeho vyprávění. Kdybych to mohl vyjádřit jedním slovem, to slovo by bylo skromnost. 

S neuvěřitelnou skromností mi odpovídal na mé otázky . Byl z něj cítit klid, vyrovnanost, pokora, odhodlání i láska k vlasti, která je již skoro rok ruskými okupanty tolik těžce zkoušena, zraňována a ponižována. 

Nemohl jsem si představit lepší setkání na konec mého pobytu v tomto městě, které mi během mého krátkého pobytu tolik přirostlo k srdci . Stejně tak mi přirostli lidé, které jsem potkal. Ti úžasní, skromní, laskaví, pohostinní lidé, hrdinové naší doby.

 Odjíždím a nemohu zapomenout . Odjíždím s pocitem, že se sem musím ještě vrátit. Že se musím pokusit jim pomoci co nejvíce a také určitě přijedu na oslavu vítěztví . Po té , co jsem během svého pobytu viděl věřím, že ten okamžik nejen přijde, ale i v to, že přijde velmi brzy.

Soňa

Soňa, 16 let
Soňa si žila své šťastné dětství v obci Andijivka v Doněcké oblasti. Patří k ruskojazyčným obyvatelům této části Ukrajiny . Nikdy nepamatuje, že by byli ze strany ukrajinských obyvatel jakkoliv diskriminování, či potlačována jejich práva, nic takového nepamatují ani její rodiče , či známí.
Přes to všechno zažila to, že po soustavném ostřelování nedalekého Doněcku v roce 2014 proruskými separatisty podporovanými ruskými vojáky opustila se svými rodiči domov . Po dvou letech se vrátili zpět, ale život již nebyl takový jako dříve.
Několik dní před osudným 24. únorem 2022, kdy Rusové napadli zákeřně Ukrajinu se ozývala poblíže školy, kde v ten moment byla velmi silná střelba.
Celá škola byla okamžitě evakuována. Všichni žáci pak prožili nekonečné hodiny strachu ve sklepě školy, který se stal provizorním krytem. Smutná předzvěsť něčeho a daleko horšího , co teprve má příjít.
Dne 24. února se probudila do nového rána, poněkud dříve než obvykle. Vzbudila ji intenzivní střelba. Chtěla jít do školy, ale babička jí řekla, že nemůže, protože začala válka a napadli je Rusové.
Strach, absolutní bezmoc, slzy v očích, život ve sklepě, život převrácený na ruby. Přestala téct voda, nešel elektrický proud. Střelba neustávala, naopak sílila a k tomu se přidávaly i útoky na městečko ze vzduchu a přibývali mrtví.
Matka se dvěmi dětmi a jedním kufrem po několika dnech strachu o život odjeli do Dnipra, kde jsou dodnes.
Poznámka :
V Dnipru je v současné době největší koncentrace lidí z oblastí, kde probíhá fronta a z oblastí , které zabrali Rusové. Je jich tam kolem 350 000 a žijí mnohdy v podmínkách na pokraji humanitární katastrofy.
Právě proto jsme se rozhodli alespoň trochu pomoci finanční sbírkou dětem těchto uprchlíků, které mnohdy přišly nejen o střechu nad hlavou, ale mnohdy , a to je na tom nejsmutnější i o rodiče.
Ani v Dnipru však nejsou tito lidé v bezpečí. Jen já při své návštěvě jsem zažil v rozmezí 24 hodin celkem 4 nálety ruských raket a iránských dronů. V 8.ráno, o půlnoci, ve tři ráno a pak zase v 8 ráno.
Pár dní před mou návštěvou byl proveden útok na obytný dům, v jehož troskách zahynulo mnoho obyvatel, včetně dětí. A útoky na Dnipro neustávají.

ANNA

Anna
Toto je Aňa. Bydlí ob dům v řadě , v níž je dům na snímku za námi, který zničila v sobotu ruská raketa a zmařila tolik lidských životů.
Je matkou dvou dětí. Její syn šel v onu osudnou sobotu 14.1. 2023 20 minut před výbuchem okolo inkriminovaného domu. V tom domě měla známé, které již nikdy nespatří . Ještě včera vlastníma rukama odstraňovala trosky a z nich oběti. Bohužel jen mrtvé.
Dnes je již nasazena mechanizace, šance na přežití je vyloučena. Aňa pomáhá dál potřebným , když na protilehlém pozemku rozděluje humanitární pomoc. Když jsem se jí zeptal, proč nejde do Evropy, řekla mi: ,, Já tam byla chvíli na začátku války, ve Španělsku ale uvědomila jsem si , že toto je moje vlast a musím pomáhat doma, abychom společně nad tím ruským zlem zvítězili.”
Aňa je prý jedna z nejobětavějších dobrovolnic v Dnipru. Je to žena se širokým srdcem. Jsem rád, že jsem takovou bytost s ryzím charakterem poznal.
Vážím si toho, že takoví lidé jsou. Dělají svět lepším a posouvají jej v před. A kdyby vás zajímalo, co dělá její muž, tak ten bojuje za svobodnou Ukrajinu v té nejkrvavější bitvě u Bachmutu.

Evelina

Evelina
Ukrajina, Dnipro, 17. ledna 2023
V posledních měsících jsem začal krom popisu toho, co vidím , slyším a cítím na svých cestách po světě i psát o některých lidech, které jsem na cestách poznal a kteří mne zaujali .
Při mé cestě do ukrajinského Dnipra týkající se zajištění humanitární pomoci tzv. vnitřním uprchlíkům tomu nebylo jinak . Potkal jsem během své krátké cesty několik lidí s velice silnými osobními příběhy. Jednou z nich je Evelina.
V prosinci jí bylo teprve 18 let. Je z města Severodoněck, které bylo ruskými okupanty obsazeno a téměř zničeno. Již od dětství se věnovala sportu, konkrétně pětiboji. V letech 2018-2022 se třikrát za sebou probojovala mezi finalisty mistrovství Ukrajiny v tomto sportu. Ze 150 účastnic mezi 8 . Na šampionátech Ukrajiny se umístila 2x na třetím místě a jedinou na místě druhém.
Dne 24.2.2022 přišla tato nadějná 17 letá sportovkyně jako obvykle v 5 hodin ráno na trénink do bazénu. Přišel k ní i k ostatním sportovkyním trenér a povídá: ,, Dnes trénink nebude, rozvezu vás domů, začala válka. Volala mi to má dcera z Charkova.”
Rázem, úderem jednoho, jediného dne se obrátil nejen této mladé sportovkyni život zcela naruby. Když jela toho dne kolem 9 hodiny ranní na kole ke své babičce slyšela zřetelně ohlušující středu. Rusové obsazovali letiště. V prvních dnech strávila Evelina s rodinou ve sklepě. Celkem tam byli 3 dny a 3 noci.Po třech dnech se odvážili jít do svého bytu. 8.3. je probudil ohlušující výbuch. Sousední dům zasáhla ruská raketa.
Všichni obyvatelé ze zasažené oblasti byli evakuování na zimní stadion. Ani tam však nebyli zcela v bezpečí. Evelina tam nejen bydlela, ale i pomáhala jako dobrovolnice ostatním potřebným. Seděla zrovna na recepci, když při další sérii bombových a raketových výbuchů vedených proti civilnímu obyvatelstvu jedna raketa zasáhla stadion a jeden úlomek z rakety zasáhnul její nohu.
Evelina s rodinou se později odstěhovali z okupovaného území dál, do Dnipra, kde je největší koncentrace lidí s podobným osudem, jako je ten Evelinin.
Stále pomáhají ostatním a Evelina se dokonce opět probojovala na mistrovství Ukrajiny v pětiboji, které se bude konat ve dnech 9.2.-12.2. ve Lvově. Bude reprezentovat svůj, nyní okupovaný region. Chtěl jsem jet do Lvova Evelině fandit, ale nepojedu. Ze strategických důvodů ty závody budou bez diváků.
Budu tedy té mladé šampionce z celého srdce přát vítězství, stejně tak, jako i všemu ukrajinskému lidu. A také se snažit jim pomoci nejen organizováním sbírky pro děti vnitřních uprchlíků. Ti bezbranní lidé si naši pomoc zaslouží,
Může jít o obrázek 1 osobě a indoor

Dnipro- další část dne 

 

16.1. 2023

Dnipro- další část dne 

Nemohl jsem se zbavit toho stísněného pocitu z pohledu na ten dům , ve kterém ještě před pár dny lidé žili své životy . 

V hlavě mi rezonoval pohled na záchranáře , mezi které padaly při jejich práci úlomky panelů. Pohled na to zlověstné prázdno mezi domy i na části zničených bytů , ve kterých byl vidět nábytek i jiné zařízení. 

Pohled na obrovskou hromadu sutin, z pod které záchranáři stále vytahují mrtvá těla.

Byl jsem plný nejenom toho , co jsem viděl , ale i toho, co jsem slyšel. Vyprávění dle vyjádření lidí z neziskovky jedné z nejobětavějších dobrovolnic v Dnipru,  Aňy mne zaujalo natolik, že jsem o ní napsal samostatný článek. https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=pfbid0uUSgKVsD7oo4PAZh4iCBjykckA2WkpEb7PLZFitaiaFKAu1teCHTuhNXw3akX484l&id=100076135911472

V další části dne jsem se zastavil na pozdní oběd . Krátce poté , co jsem si jej objednal, zhasla v restauraci světla. 

Přišla ke mně servírka a ptala se , jestli by mi nevadilo mít k masu studenou bramborovou kaši, kterou nemají čím ohřát. Měla při té otázce velmi smutný pohled. Odpověděl jsem jí, že samozřejmě mi to nevadí a chápu to, proč tomu tak je. 

Zapředl jsem s tou servírkou hovor na téma proč nešla do Evropy , i o tom, co si myslí o konfliktu. Opět podobně jako jiní mi odpověděla , že to je její vlast a že chce pomáhat doma . 

Konflikt jako takový hodnotila stejně, jako všichni ostatní jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností označila Rusko , jako agresora a věří ve vítězství. Je jí 23 let. Zatím jsem nezaznamenal u nikoho, koho jsem se ptal ( a ptám se často) jiný názor, na rozdíl od našich luhů a hájů. 

Nastal čas se přemístit opět do sídla organizace, protože od 17.00 jsem tam měl domluvené dva rozhovory.  Muž za volantem taxíku, kterým jsem se přemísťoval vyprávěl o dvou silných atacích na nedalekou hnědouhelnou elektrárnu a o tom, jak jí pomáhal opravovat. Je totiž zaměstnancem té elektrárny a tím taxikařením si jen přivydělává. 

K těm rozhovorům též napíšu něco samostatně. Byly to velmi silné příběhy dvou mladých děvčat. Když prozradím pracovní název : ,,Dívka se střepinou z rakety v noze”, bude Vám určitě jasné, o čem tento životní příběh několikanásobné šampionky Ukrajiny v pětiboji bude vyprávět.

A večer jsem ještě strávil s Koljou, který je tím, kdo mi  celý kontakt na humanitární organizaci zprostředkoval a bavili jsme se opět o situaci na Ukrajině. Ne dlouho před policejní hodinou , kterou je půlnoc jsem konečně ulehl do normální postele . 

Pro vysvětlenou vám ještě vysvětlím, co jsem myslel tou policejní hodinou. Mezi půlnocí a  6 hodinou ranní je zákaz vycházení. 

V minulosti se totiž stalo, že ruští agenti fluoreskujícími barvami kreslili ve městech znamení pro ruské bombardéry , aby věděli kam to mají shodit. Proto i toto válečné omezení přijímají Ukrajinci s pochopením a naprostým klidem bez výhrad. 

Jen jsem však ulehl do měkoučké postele ,slyším nad temným městem ohlušující zvuk sirén a k tomu povyku se přidala i má aplikace v mobilním telefonu , která na displeji upřesňuje blížící se útok dronů. 

Rychle se oblékám a běžím k výtahu , kterým jsem se z desátého patra spustil dolů na recepci. Ptám se recepčníko kde je kryt. Ukazuje mi kam mám jít . Protože se mi chtělo hodně spát, ptám se:    ,, Je to nutné?” Odpovídá mi : ,, Jestli chceš, můžeš jít do postele a přijít až uslyšíš bum, bum.”´a k tomu dodává : ,, My už jsme si zvykli, ale ty pro svůj klid můžeš jít do krytu. “

Má touha po posteli byla silná a vybral jsem si variantu bum, bum. Uléhám do postele a místo počítání oveček stražím uši a naslouchám, jestli neuslyším bum, bum a dívám se z okna na město zahalené do tmy a myslím na ty lidi, kteří tu nejistotu zažívají téměř každým dnem. 

Konečně usínám a ve tři ráno je to tu znova. Venku kvílí sirény a na mém nočním stolku vříská alert z mé aplikace upozorňující na blížící se nálet . 

Zvolil jsem opět variantu bum bum a trochu mi i bylo divné, že jsem přestal mít strach. Asi jsem se s tím pocitem ohrožení již naučil žít. 

Po chvíli opět usínám a před tím si na ráno nařizuji budíka. Nemusel jsem. Ráno mne kolem osmé probudil další poplach. To je vlastně ale již příběh jiného dne, o kterém vám budu vyprávět příště.

20230117-001329

Příjezd do Dnipra

 

16.11.2023

Příjezd do Dnipra

Ráno kolem sedmé vystupuji z vlaku do potemnělého města částečně jen osvětleného ranním rozbřeskem. V domech na náměstí před nádražím svítí světlo jen v několika málo z nich. 

Pozoruji vojáky v plné polní jak nastupují do malého autobusu směr Kramatorsk . S několika z nich, kteří ještě dokuřují cigaretu před nástupem do autobusu zapředávám hovor. Je z nich cítit nesmírné odhodlání zvítězit. Jsou ve věku mého syna a když s nimi mluvím, nemohu se ubránit slzám dojetí.

Pak jdu po náměstí a hledám místo, kde bych si dal po dvou nocích a jednom dni strávených ve vlaku teplou snídani. To náměstí je téměř bez lidí, a ti kteří tam jsou někam spěchají. Nad městem zní sirény. Stále si , jsouc rozespalý neuvědomuji co se děje a myslím na ranní kávu. 

V tom potkávám policisty s helmami, samopaly a jeden z nich drží v ruce megafon.Jdou ke mně a říkají mi ať jdu okamžitě do krytu. Místo posezení nad ranní kávou běžím do nedaleké stanice metra , která se jmenuje ,,Nádražní”. 

Zastavuji se u turniketu a po kapsách lovím drobné.V tom na mne volá zřízenkyně metra:,, při leteckém poplachu je vstup do metra zdarma” . Pokračuji po eskalátoru dolů do stanice. Lidé sedí trpělivě na lavicích a pozorují trpělivě displeje svých mobilních telefonů a čekají na oznámení o konci poplachu. 

Ženy sedící vedle mne mi nainstalovaly aplikaci signalizující poplach v Dnipru , protože jsem zjistil, že ta má signalizuje jen poplachy v Kyjevě. Máme čas a tak se bavíme i o situaci na Ukrajině. Nemají žádné pochybnosti, jak to bohužel zaznamenávám u mnohých našich spoluobčanů i některých politiků. Přejí si jediné. Zvítězit a pak zase žít své životy tak, jak jen žily před válkou.

Asi po půl hodině poplach končí a ty ženy a mne ještě dovedly k autobusu, který mi jede k sídlu neziskové organizace pro kterou organizujeme sbírku a řidiči řekli na které zastávce mne má vysadit. 

Na neziskové organizaci se kterou vedu jednání o možnostech a formách pomoci z naší strany poznávám skvělé lidi, kteří ač přišli o vše( pocházejí z Mariupolu, města srovnaného ruskými okupanty se zemí) , mají v sobě obrovskou vnitřní sílu jít dál a pomáhat druhým . 

V rozhovoru s nimi se nemohu, dnes již podruhé ubránit dojetí. Ta škála jejich  činnosti je nesmírně široká . Začíná u potravinové pomoci a končí až u psychologické pomoci lidem postiženým válečnými traumaty . Hodně se věnují pomoci dětem a na tuto pomoc jsme i my napřímili svou sbírku. 

Z našeho rozhovoru se mj. dozvídám, že jen zde ve městě a jeho okolí je podle oficiálních statistik 350 000 lidí, kteří jsem přišli z území zabraném ruskými okupanty a z území, jde probíhá fronta. Neoficiálně je jich zde cca o 100 000 více.

Domlouváme se na odpoledních rozhovorech s lidmi, co zažili hrůzy této války . Byli jsme předem domluveni , že mi tato setkání zorganizují, abych mohl udělat co nejobjektivnější reportáže a už mi Irina objednává taxi a posílá k Áně, která pomáhá na místě sobotní tragédie, při které ruská raketa zničila obytný dům a v jeho sutinách pohřbila lidi. 

K tomu místu se ještě nelze dostat , protože jsou tam jen záchranáři a humanitární pomoc. Abych se tam dostal má zabezpečit právě Áňa. Mám na ní telefon a mám ji zavolat, až budu poblíž. 

Taxikář přijíždí k policejnímu zátarasu a policistovi říká že veze novináře z Čech a policista překvapivě pokynul, ať jedeme dál a já se dostávám do bezprostřední blízkosti toho domu , aniž bych musel kontaktovat Áňu. 

Potřetí v tento den mám v očích slzy a stékají mi po tváři. Je to otřesný a silný zážitek. Četl jsem o tom útoku mnoho, ale teprve nyní , když stojím zde a pozoruji nesmírně obětavou a velmi nebezpečnou práci záchranářů mezi které občas spadne z vyšších pater kus panelu uvědomuji si daleko více tu krutost Rusů, když takto v rozporu s mezinárodním právem útočí na obytné čtvrti . 

Nejen Dnipro dnes, ale  Buča, Irpiň, Charkov, Mariupol, Melitopol , Doněck a další města jsou toho důkazem. 

Ve stanu nad teplým čajem mluvím se záchranáři i Áňou se kterou jsem se též potkal o jejich těžké práci . 

Tento dům, v jehož troskách je zřejmě ještě oněch 35 pohřešovaných k dnešnímu dni není bohužel jediný , který jen v tomto městě srovnali se zemí. Bohužel však drží smutný primát v tom , že byl největší a raketa zasáhla nejvíce lidí.

Tento dům v Dnipru zasáhla raketa Ch-22, vybavená bezmála tunovou bojovou hlavicí a odpálená z ruského bombardéru Tu-22M3 . Tato raketa byla původně vyvinuta v Sovětském svazu a určena k ničení amerických letadlových lodí.

Dnešní den strávený v tomto městě mi po jeho konci připadá , jako bych tu byl minimálně týden . Proto na tomto místě své vyprávění nyní přeruším a až budu mít chvilku, napíši pokračování. Zažil jsem toho ještě moc , především milých setkání a bohužel i další sérii tří poplachů. 

Cesta a uprostřed je cíl

 

 

Cesta a uprostřed je cíl

14-17.ledna 2023

Většinou se říká, že cesta je cíl. Tato cesta má cíl někde uprostřed . Mým cílem je vzdálené město Dnipro. A protože bych se vrátil rád i zpět, můj cíl je uprostřed.

Tato cesta se  naprosto vymyká z mých dosavadních cest . Nikdy jsem nejel do oblastí, kde je konflikt , či válka veden přirozeným pudem sebezáchovy . 

Pud sebezáchovy jsem samozřejmě neztratil, ale někdy jsou v životě situace, kdy člověk musí zariskovat aby mohl udělat něco, co považuje za důležité . 

Již dlouho jsem se zamýšlel nad tím, jak musí trpět tzv. vnitřní uprchlíci na Ukrajině . Je jich kolem 8,5 milionu a jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Mnozí z nich prošli doslova válečným peklem. Přišli mnohdy o všechno. O své domovy i své blízké. Jejich největší koncentrace je právě v Dnipru. 

Podařilo se mi navázat kontakt s jednou humanitární organizací tam působící a ve spolupráci s Farním úřadem evangelické církve v Mělníku a za podpory Městského úřadu v témže městě založit sbírku, která by měla pomoci těm nejpotřebnějším , to jest dětem. Jak jsem zjistil, v Dnipru nejsou jen děti se svými maminkami, ale bohužel také, a to je srdcervoucí i sirotci, kteří již své rodiče nikdy nespatří a také děti s válečnými zraněními, které jim budou po celý zbytek života připomínat, co to je Rusko . 

Považuji tedy za slušné, ale i pro účely sbírky za prospěšné jet přímo na místo a domluvit detaily spolupráce, kterou bych rád viděl v delším časovém horizontu  a také si myslím, že na místě samém budu mít lepší vhled do problematiky . 

Začátek mé cesty poznamenala velmi smutná událost v Dnipru, která se stala zrovna v den mého odjezdu. Ruská raketa zasáhla obytný dům v jehož troskách zahynulo mnoho lidí. K tomu dva útoky na Kyjev balistickými raketami , které nelze včas identifikovat . 

Odjížděl jsem s velmi smíšenými pocity a připustil jsem si i myšlenku, že ta cesta je jiná i v tom, že se nemusím vrátit. Hrozba dalšího ruského útoku stále není zažehnána. Mluví se tu především o severním  směru vedeném z Běloruska na Kyjev. 

Ta válka je  vedena ze strany ruských agresorů velmi zákeřně a zcela v rozporu s mezinárodním právem a ženevskými konvencemi . Útočí na bezbranné civilisty a ničí jim domovy i základní infrastrukturu. 

 První část cesty jsem absolvoval lůžkovým vlakem regiojetu z Prahy do polského města na hranici s Ukrajinou Przemysl.  Při přestupu na vlak do Kyjeva jsem musel projít polskou pasovou kontrolou a vystál si téměř hodinovou frontu. 

Legendární televizní záběry z Przemysle z počátku války připomínaly již jen ne četní dobrovolníci rozdávající zdarma telefonní karty , občerstvení a informace . I ty davy lidí byly o poznání menší a lidé, v drtivé většině ženy a děti proudily oběma směry. 

Již cestou z Prahy a stejně tak i ve frontě na pasovou kontrolu jsem se ptal lidí, proč jedou tam. Vysvětlení se mi ve všech případech dostalo takové, že jedou navštívit někoho z rodiny. 

Uvědomil jsem si po prvotním údivu, že je to vlastně normální , lidské a zcela pochopitelné.

Ta válka mnoho rodin roztrhla. Muži museli zůstat kvůli brané povinnosti ve své vlasti s někdo zase nedovede jen tak opustit místo, kde žil celý svůj život. Zrovna tak touha alespoň na chvíli vrátit se do krajiny svého dětství i přes rizika s tím spojená je u někoho silná. 

Vlak do Kyjeva mne mile překvapil. Byl krásný, čistý , moderní, velmi pohodlný zkrátka takový, jaký by  mohli naše dráhy jen závidět. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině je širokorozchodná trať byl i prostornější. Ve Lvově byl ve vlaku i dozásoben bufet a tak jsem se mohl během cesty i občerstvit. 

Na první pohled to na mne působilo, jako když je vše v pořádku. 

Z té falešné představy mne vyvedl pohled z vlaku po setmění. Byla to téměř absolutní tma a totéž se odehrávalo i při průjezdu městy a vesnicemi . To vše kontrastovalo s jasnou, hvězdnou oblohou která je ve tmě nezamořené světelným smogem vlastně. nádherná. 

Tím ale rozhodně nechci zlehčovat situaci , jen se snažím přiblížit oblohu z dob před tím, než Edison vynalezl žárovku. Naopak uvědomění si té tmy a její příčiny na mne působilo velmi smutně a depresivně.

Jiné to nebylo ani v hlavním městě Kyjevě. I nádraží bylo na mnoha místech zahaleno tmou , jakož i město, po kterém jsem se chvíli v mezičase, který jsem měl před přestupem na další vlak procházel. Další jinakostí, kterou jsem zaznamenal v Kyjevě bylo velké množství vojáků v uniformách jedoucích bránit svou vlast. 

Z toho mi bylo velmi smutno, když jsem si uvědomil, kam ti mladí kluci ve věku mého syna jedou. Z pár krátkých rozhovorů s nimi jsem si též potvrdil, že odhodlání Ukrajinců bránit svou zemi je velmi silné a nezlomné.

V dalším vlaku mne čekala další v pořadí druhá vlaková noc na mé cestě. To už nebyla ta moderní souprava, kterou jsem jel od hranic do Kyjeva. 

Byla to klasika , kterou znám z dřívějších cest po této zemi. A zakoupil jsem si nejlevnější lehátko v otevřeném  vagonu tzv. plackartu. 

To je taková zdejší specialita a zároveň i způsob levné noční přepravy. Vyšlo mne to na 200 korun a absolvoval jsem během cesty zajímavý rozhovor s 28 letým klukem, který pochází z Rusy obsazeného Melitopolu a přišel o všechno, včetně domu, který mu zničila ruská raketa.

Své vyprávění mi doplnil i otřesnými fotografiemi zničeného města a nepřátelských raket. 

Rozeznám nyní tedy bezpečně raketu Grad od S 300. Byl bych ale o mnoho radši, kdybych takový poznatek nemusel mít a zažil zase Ukrajinu tak, jak jsem ji znal. Jako hezkou a bezpečnou zemi, plnou přívětivými lidí. 

Věřím a přeji si z celého srdce, že tomu tak brzy bude a má příští cesta povede do Kyjeva na oslavu dne vítězství. 

Sbírka – aktuální plakát

Barevná voda

 

14.12.2022

Barevná voda

Po osvěžení na nádherných plážích Karibiku jsme se vydali na jih. Máme totiž v plánu poloostrov Yucatán obkroužit, neboť skýtá mnoho zajímavých míst. 

Cílem dnešní cesty je městečko Bacalar Byla to poměrně dlouhá cesta , protože Mexiko, ani jeho část, poloostrov Yucatán, který se snažíme projet z větší části nejsou žádnými trpaslíky. S rozlohou kolem 181 000 km² je 2,3× větší než Česká republika. 

Cestou  nebylo moc příležitostí zastavit v nějakém městě, protože na rozdíl od severní části poloostrova ,  je osídlení zde malé a hustota turistických komplexů nulová.

První zastávkou bylo městečko Vilas de Tulum . Zde jsme udělali krátkou zastávku a prošli si zdejší tržnici. Procházení tržnic, obzvlášť v chudých, a pro nás exotických zemích mám moc rád.  

Je v nich cítit tep všedních životů obyčejných  lidí a navíc jsou taková místa velmi fotogenická. Procházeli jsme onou tržnicí a pozorovali tu jinakost zboží, oděvů, ale i postav. Nasávali nové vůně i pachy  . Na cestu jsme si koupili čerstvé exotické ovoce a vyrazili dále na jih. 

V městečku Limones jsme vedle hlavní silnice uviděli naší první Mayskou pyramidu. Byl to pro nás velmi silný a emotivní zážitek, stát vedle ní, dotknout se jejich kamenů a představovat si jaké to asi bylo , když to tu žilo. Zároveň to byla i taková malá ochutnávka toho, co nás v dalších dnech cestou vnitrozemím bude čekat.

Závěr dalšího mexického dne byl na dalším nezvyklém , a řekl bych i vyjímečném místě,  v městě Bacalar. 

To město ani tak samo o sobě vyjímečné není, ale jeho břehy omývá tzv. laguna sedmi barev , která je 45 km dlouhá a 2 km široká . 

Je sladkovodní a její hladina je průzračně  křišťálově čistá a hraje barvami od jasně tyrkysové až po hluboké indigové barvy, jak se mění hloubka laguny a denní doba. 

Říká se jí též Maledivy Mexika a je druhým největším zdrojem pitné vody v této krásné zemi. Zaplavat si v jejích teplých čistých vodách a pozorovat její měnící se hladinu byl nezapomenutelný zážitek .

Radostné tváře a krásné pláže


 

13.12.2022

Radostné tváře a krásné pláže

Od prvního okamžiku na mne Mexičané působí velmi mile. Často se usmívají a nevidím zde jak u nás vídávám často v obličejích lidí tzv. ,, syndrom nasraného ksichtu.” Připomínají mi Španěly, z nich též sálá pozitivní energie . Mexičané mi i tak trochu připadají jako malé děti. Smějí se totiž všemu a evidentně to není onen nucený, předstíraný smích. 

Samozřejmě, že na nás turistech chtějí mnohdy vydělat. Nabídnou vám třeba, že vám pohlídají auto na parkovišti u pláže , či se vám nabídnou jako průvodci, ale je to vždy takovou nevtíravou formou, s úsměvem a s nádechem noblesy.

A rádi slaví, to mají též společné se Španěly. Tam je to také samá fiesta, a když už probíhá, tak velmi okázale. 

O tom jsme se mohli přesvědčit včera večer, když celý Tulum slavil svátek Panny Marie Guadalupské, což je pro Mexičany velmi významným svátkem. 

Ulicemi šel průvod , v jehož čele byla podobizna této světice, a v něm vyšňoření Mexičané a Mexičanky, a též kapela. Místní kostel byl narvaný k prasknutí při slavnostní bohoslužbě. Slavilo se i v ulicích i na privátních oslavách.

 

Na pobyt v Tullumu jsme si vyhradili 2 noci . Město jako takové není moc zajímavé, avšak jeho okolí ano. My jsme si vybrali tři body zájmu. Mayské ruiny, Cenotes a prý jedny z nejhezčích karibských pláží. 

 Tulum byl v dávných dobách rozkvětu Mayské civilizace vzkvétajícím přístavem. Mayové jej založili kolem roku 433 n.l. a uctívali zde boha Kukulkána (spojovaného s obchodem a kakaem) a nejdůležitější mayskou planetu, Venuši (Xux ek – “hvězda včela”).

 Pozůstatky chrámů zasvěcených kultu opeřeného hada boha Kukulkána tvoří majestátní celek obehnaný mohutnými hradbami. 

Největšími dominantou je na  vysokém útesu  čnícím  nad mořem  hrad (El Castillo), který sloužil mimo jiné jako maják , dále tu jsou další pozůstatky Mayských staveb, kterými jsou :

Chrám sestupujícího boha, Chrám Fresek s dochovalými malbami, Dům Sloupů, Dům cenotu nebo Chrám větru, který sloužil k náboženským obřadům až do roku 1924.

Procházku areálem zpestřují pohledy na nám exotickou vegetaci, která je všudypřítomná a z vrcholu útesu jsou dech beroucí výhledy na jedinečné pobřeží Karibiku.

Po památkách Mayů jsme se jeli osvěžit do nedalekých  cenotes .  

Cenotes jsou zatopené krasové jeskyně s krápníkovými stropy. Tyto podle Mayů přírodní chrámy boha deště Chatka jsou pro ně dodnes posvátné.

 Slovo cenotes  pochází z mayského dzonot, což znamená vodní díra. Pro Maye byla tato místa posvátná, protože byla jediným zdrojem sladké vody v džungli. Na poloostrově Yucatán je údajně více než 15,000.

Mnohé cenotes jsou v současnosti hlavně magnetem pro turisty. Proto jsme také jednu navštívili. Vyfasovali jsme vestu a šnorchl a poté se ponořili do zdejších průzračných vod. Bylo úžasné proplouvat královou jeskyní a pozorovat svět pod vodou i nad ní. 

Pod vodou byly vidět různé terénní prohlubně a srázy i krápníky vytvořené pod vodou a mající roztodivné tvary. Svět nad vodou byl jiný, neboť jsme mohli pozorovat stovky netopýrů zavěšených na stropu jeskyně.

 Ve venkovní části mimo jeskyni jsme zase mohli vidět nádherně, z bahna postavená hnízda umně přilépnutá ke skále z nichž vykukovaly hlavičky drobných ptáčků a stavitelů těchto  nádherných příbytků. Třešničkou na dortu pak byly vodní želvy, které zde byly zastoupeny též v poměrně hojném počtu a tak jako ostatním, zde přítomným zástupcům fauny ani jim nevadila přítomnost mnoha turistů. 

Závěr dne jsme strávili na té nejkrásnější pláži, kterou jsme kdy spatřili, plné jemného, bílého písku, lemované kokosovými palmami a připadali si jak ve snu, či vlastně splněném snu, protože jsme se shodli, že po něčem takovém jsme v hloubi duše toužili. 

 

Mnichov – Atlanta – Cancún- Tulum

Mnichov - cestou na letiště.

Mnichov – Atlanta – Cancún- Tulum

 

11.-12.12.2022

 

Je neuvěřitelné, co se dá stihnout během jednoho jediného dne. 

V 11.00 jsme odlétli z německého Mnichova , po 11 a půl hodině přistáli na největším letišti světa v americké Atlantě, odkud jsme se po  2 a půl hodině čekání přenesli během další 2 a půl hodiny do mexického Cancúnu. Zde jsme přesedli do zamluveného automobilu a popojeli pár kilometrů na okraj města , kde jsme měli zamluvený hotel. Pak jsme se stačili ještě ubytovat a vyjít do nočních ulic města, kde jsme začali nasávat atmosféru této pro nás dosud neznámé a nepoznané země.

Ten den večer, 11.12., který pro nás  začal v 11.00 odletem z Mnichova jsme ještě stihli navštívit jednu obyčejnou restauraci , která byla zcela mimo turistickou zónu. Vychutnali jsme si zde nejen jídlo a místní pivo , i u nás známé značky Corona, ale i jeden vánoční speciál, když už je ten adventní čas, který nám cestou připomínala bohatá a mnohdy až kýčovitá výzdoba v ulicích. A když odbyla půlnoc, uvědomili jsme si, že je u nás již 6 ráno a vydali jsme se ulehnout do svých mexických postelí.

Ráno, dalšího dne jsme byli překvapivě brzy vzhůru a vydali jsme se nejprve na malý pěší okruh v blízkém okolí našeho hotelu. Bydleli jsme na předměstí , zcela mimo turistickou zónu , mimo jiné za krásných 536,- Kč za dvě osoby. 

A to umístění se ukázalo nejen jako dobré pro naši peněženku, ale i pro poznávání samotné. To bylo to pravé. nefalšované Mexiko na rozdíl od rozsáhlých betonových  hotelových komplexů postupně zde vyrůstajících od sedmdesátých let  minulého století pro početnou americkou klientelu, které jsme pozorovali z oken automobilu předešlé noci .

Brouzdali jsme se prašnými cestami, potkávali usměvavé místní rezidenty, prošli kolem pouličních stánků plných dobrot, z nichž se linuly vůně připravovaných jídel. Bohužel jen prošli ,nemajíce hotovost a v takových místech jiné platební metody nefungují. Brzy jsme to však napravili, vyzvedli si hotovost a ochutnali první street food. 

Další zastávkou bylo místo, označené jako krokodýlí zoo. Manželka dost váhala, zda- li to nebude jen past na turisty, ale já jsem byl toho názoru, že toto roztomilé zvířátko k této zemi patří a třeba jej ani v přírodě nepotkáme a když ano může to být setkání poslední. 

Možná to i trochu past byla, ale my jsme si to v zoo náramně užili. Byly to hodinová prohlídka s průvodkyní. Nejdříve jsme si kladli otázku:,,Proč průvodkyni?”. Když nám ale klackem odháněla z cesty krokodýly, abychom mohli projít, pochopili jsme, že bez ní by to byla cesta poslední. 

Ta průvodkyně byla navíc velmi milá studentka biologie, ze které vyzařovala láska k oboru a tak prohlídka zoo s ní nebyla jen o tom, že nám odháněla z cesty krokodýly , ale byla i velmi poučná. A nebyli zde jen krokodýli, ale i třeba ocelot , opice, papoušci z nichž průvodkyně oblíbenkyně Anna uměla i pár slov . Návštěva zoo byla tedy velmi příjemnou zastávkou a byla i částečně kontaktní, protože jsme si mohli pohladit krokodýla a třeba i pochovat na rukou hada. 

Po ZOO jsme se přesunuli na nádhernou karibskou pláž se svým bělostným a velmi jemným pískem a neuvěřitelně teplou vodou a připadali jsme si jak v ráji. 

Když zacházeli slunce , zašli jsme si na večeři do restaurace s výhledem na moře a objednali si také něco z moře a shodně konstatovali, že takto chutně připraveného tuňáka jsme ještě nejedli. 

Po večeři jsme odjeli do města Tulum a protože 12. prosinec je pro Mexičany velkým svátkem, Panny Marie Guadalupské, zažili jsme zde procesí jdoucí ulicí i zpívanou slavnostní mši v kostele. Byl z toho opět den, který rozhodně na zážitky chudý nebyl. 

Mnichov – cestou na letiště.

 

Madrid

 

 18.4.2022

 

Madrid

Den by měl začít dobrou snídaní. Dočetl jsem se, že návštěva tržnice San Miguel je gurmánským zážitkem, proto k ní směřovaly naše první ranní kroky . Jméno tržnice je převzato ze jména kostela de San Miguel de los Octoes, postaveného ve 13. století, který zde na tomto místě stál dříve.

Stavba ze železa a skla pochází z roku 1916, ale v současné podobě slouží od roku 2006.

Je to tržiště, které zcela nepřipomíná obvyklé trhy: prodejci tady sice prodávají čerstvé ryby a další produkty v krásné a příjemné atmosféře, ale je zde také množství kaváren, barů a restaurací, které naprosto převažují. Nazývat toto místo jen tržnicí by bylo do určité míry degradací tohoto místa. Je to chrám všech gurmánů i galerie v jednom. 

Ihned po vstupu do objektu se člověk ocitne ve světě plného vůní a tvarů. Za vytrínami obchůdků jsou vyrovnány stovky variant tapas,  což je taková hezčí sestra našich chlebíčků. V řadách jsou vyrovnány  z vyšlehané sýrové hmoty, z iberijské šunky, ryb i mořských plodů, avokáda, ozdobena rajčaty, rukolou, či salátem, nebo třeba posypané kaviárem. 

U jiných pultů byly miniporce snad všeho, co ve Španělské kuchyni existuje, olivy navlečené jako korálky na špejlích, protkané sýry , mořskými plody i kousky ryb, nepřeberné množství místních sýrů a samozřejmě nechyběla ani Iberijská šunka, či místní fermentované salámy a chorizo. Mé srdce gurmána zažívalo pocit nebývalému štěstí .

.Těch kombinací a variant je tu neskutečně mnoho, že jsme nevěděli, co si vybrat. A to co jsme si vybrali bylo nadpozemsky chutné, připadal jsem si jako v nebi. Byla to doslova exploze chutí a chuťová rapsodie v jednom. Jestli by člověk v Madridu neměl něco minout, tak je to právě tento svatostánek, nenavštívit jej by byl totiž hřích a hřešit se nemá. 

Naše kroky pak směřovaly ke katedrále  Panny Marie Almudenské, která je jednou z dominant Madridu. Stavba byla dokončena teprve v roce 1993 a v témže roce i vysvěcena papežem Janem Pavlem Ii. Před katedrálou je jeho socha v nadživotní velikosti. Katedrála 

postavena ze španělského dolomitického kamene a portugalského bílého i růžového „mramorového“ vápence. Ty doplnil stejný typ kamene ze španělského Alicante. Uvedený kámen doplňuje domácí žula . Stavba i díky robustní kopuli působí ohromujícím dojmem. 

V interiéru je jedna zajímavost. Socha patronky města Panny Marie Almudenské, nacházející se v pravé příčné lodi, přímo proti hlavnímu vstupu. Jedná se v podstatě o vyvýšený oltář se dvěma postranními schodišti. Polychromovaná dřevěná socha Panny Marie s dítětem v náručí je původním gotickým dílem, stejně jako cenný oltářní obraz, který v 15. století vytvořil Jenda Burgundský (Juan de Borgoña). Je tvořen osmnácti deskami s výjevy ze života Ježíše a Panny Marie. Vyjít schody , postávat u té nádhery a cítit tu vůni věků je jedinečný zážitek. Na stavbě katedrály  je ještě jedna zajímavost. Je orientována ve směru sever-jih tak, aby byl hlavní portál opticky součástí sousedního paláce. Z hlavní ulice jej tedy neuvidíme. 

Následovalo prohlídka nádherných interiérů královského paláce . Sídlo španělského krále je považováno za největší královský palác v Evropě, jelikož v sobě skrývá téměř 3.500 místností. Barokní stavba započala v roce 1738, dokončena byla až o více než 150 let později, a to v roce 1892.  Prohlídka bohatě zdobených interiérů je mnohotématická.  Najdeme zde mnoho zajímavých děl od Caravaggia, Goyi či Velázqueze, ale třeba i zajímavou sbírku nástrojů vyrobených mistrem Stradivarim.

Pro obdivovatele historie je zde také královská zbrojnice, kde můžete vidět brnění v životní velikosti od patnáctého století, přičemž jsou zde i „klenoty“ ve zbroji jako jsou zbroje králů Karla IV a Filipa II . 

Z dalších zajímavostí, které jsme v Madridu viděli byla návštěva egyptského chrámu Debod . 

Ano, neblouzním , ani jsem se nepomátl. V centru Madridu stojí skutečně staroegyptský chrám z 2. století před našim letopočtem. 

V roce 1960 započala stavba Asuánské přehrady hrozilo, že jejími vodami bude zaplaveno mnoho památek a archeologických nalezišť v údolí.

Organizace UNESCO vyhlásila tehdy  mezinárodní operaci na záchranu tohoto hodnotného historického dědictví. Egyptský stát roku 1968 věnoval chrám Debod Španělsku, jako symbol díku za španělskou pomoc při záchraně chrámů v Abu Simbelu. A tak se tento chrám ocitl v  5445 vzdáleném Madridu. 

V závěru dne nás čekal kulturní zážitek při návštěvě představení flamenca  v nejslavnějším divadle tohoto žánru v Madridu. 

Pro ty , kteří by chtěli takové představení navštívit doporučuji zakoupit vstupenky předem on-line , protože bylo absolutně vyprodáno. Shlédnout představení plného vášnivých emocí , tance, dupání, tleskání a hudby i tklivých zpěvů je pro mne vždy silným zážitkem a jednou z věcí na které se ve Španělsku vždycky těším. 

Po takovém zážitku u sklenky vína a Sangrie již nebývalo nic jiného , nežli popojet metrem do čtvrti Latina, kde je nepřeberné množství restaurací s tou nejautentičtější Španělskou kuchyní v Madridu a u lahve vína a pánve s paellou si nechat doznít poŠpanělské Velikonoce, den pátý – Madrid 18.4.2022

Den by měl začít dobrou snídaní. Dočetl jsem se, že návštěva tržnice San Miguel je gurmánským zážitkem, proto k ní směřovaly naše první ranní kroky . Jméno tržnice je převzato ze jména kostela de San Miguel de los Octoes, postaveného ve 13. století, který zde na tomto místě stál dříve.

Stavba ze železa a skla pochází z roku 1916, ale v současné podobě slouží od roku 2006.

Je to tržiště, které zcela nepřipomíná obvyklé trhy: prodejci tady sice prodávají čerstvé ryby a další produkty v krásné a příjemné atmosféře, ale je zde také množství kaváren, barů a restaurací, které naprosto převažují. Nazývat toto místo jen tržnicí by bylo do určité míry degradací tohoto místa. Je to chrám všech gurmánů i galerie v jednom. 

Ihned po vstupu do objektu se člověk ocitne ve světě plného vůní a tvarů. Za vytrínami obchůdků jsou vyrovnány stovky variant tapas,  což je taková hezčí sestra našich chlebíčků. V řadách jsou vyrovnány  z vyšlehané sýrové hmoty, z iberijské šunky, ryb i mořských plodů, avokáda, ozdobena rajčaty, rukolou, či salátem, nebo třeba posypané kaviárem. 

U jiných pultů byly miniporce snad všeho, co ve Španělské kuchyni existuje, olivy navlečené jako korálky na špejlích, protkané sýry , mořskými plody i kousky ryb, nepřeberné množství místních sýrů a samozřejmě nechyběla ani Iberijská šunka, či místní fermentované salámy a chorizo. Mé srdce gurmána zažívalo pocit nebývalému štěstí .

.Těch kombinací a variant je tu neskutečně mnoho, že jsme nevěděli, co si vybrat. A to co jsme si vybrali bylo nadpozemsky chutné, připadal jsem si jako v nebi. Byla to doslova exploze chutí a chuťová rapsodie v jednom. Jestli by člověk v Madridu neměl něco minout, tak je to právě tento svatostánek, nenavštívit jej by byl totiž hřích a hřešit se nemá. 

Naše kroky pak směřovaly ke katedrále  Panny Marie Almudenské, která je jednou z dominant Madridu. Stavba byla dokončena teprve v roce 1993 a v témže roce i vysvěcena papežem Janem Pavlem Ii. Před katedrálou je jeho socha v nadživotní velikosti. Katedrála 

postavena ze španělského dolomitického kamene a portugalského bílého i růžového „mramorového“ vápence. Ty doplnil stejný typ kamene ze španělského Alicante. Uvedený kámen doplňuje domácí žula . Stavba i díky robustní kopuli působí ohromujícím dojmem. 

V interiéru je jedna zajímavost. Socha patronky města Panny Marie Almudenské, nacházející se v pravé příčné lodi, přímo proti hlavnímu vstupu. Jedná se v podstatě o vyvýšený oltář se dvěma postranními schodišti. Polychromovaná dřevěná socha Panny Marie s dítětem v náručí je původním gotickým dílem, stejně jako cenný oltářní obraz, který v 15. století vytvořil Jenda Burgundský (Juan de Borgoña). Je tvořen osmnácti deskami s výjevy ze života Ježíše a Panny Marie. Vyjít schody , postávat u té nádhery a cítit tu vůni věků je jedinečný zážitek. Na stavbě katedrály  je ještě jedna zajímavost. Je orientována ve směru sever-jih tak, aby byl hlavní portál opticky součástí sousedního paláce. Z hlavní ulice jej tedy neuvidíme. 

Následovalo prohlídka nádherných interiérů královského paláce . Sídlo španělského krále je považováno za největší královský palác v Evropě, jelikož v sobě skrývá téměř 3.500 místností. Barokní stavba započala v roce 1738, dokončena byla až o více než 150 let později, a to v roce 1892.  Prohlídka bohatě zdobených interiérů je mnohotématická.  Najdeme zde mnoho zajímavých děl od Caravaggia, Goyi či Velázqueze, ale třeba i zajímavou sbírku nástrojů vyrobených mistrem Stradivarim.

Pro obdivovatele historie je zde také královská zbrojnice, kde můžete vidět brnění v životní velikosti od patnáctého století, přičemž jsou zde i „klenoty“ ve zbroji jako jsou zbroje králů Karla IV a Filipa II . 

Z dalších zajímavostí, které jsme v Madridu viděli byla návštěva egyptského chrámu Debod . 

Ano, neblouzním , ani jsem se nepomátl. V centru Madridu stojí skutečně staroegyptský chrám z 2. století před našim letopočtem. 

V roce 1960 započala stavba Asuánské přehrady hrozilo, že jejími vodami bude zaplaveno mnoho památek a archeologických nalezišť v údolí.

Organizace UNESCO vyhlásila tehdy  mezinárodní operaci na záchranu tohoto hodnotného historického dědictví. Egyptský stát roku 1968 věnoval chrám Debod Španělsku, jako symbol díku za španělskou pomoc při záchraně chrámů v Abu Simbelu. A tak se tento chrám ocitl v  5445 vzdáleném Madridu. 

V závěru dne nás čekal kulturní zážitek při návštěvě představení flamenca  v nejslavnějším divadle tohoto žánru v Madridu. 

Pro ty , kteří by chtěli takové představení navštívit doporučuji zakoupit vstupenky předem on-line , protože bylo absolutně vyprodáno. Shlédnout představení plného vášnivých emocí , tance, dupání, tleskání a hudby i tklivých zpěvů je pro mne vždy silným zážitkem a jednou z věcí na které se ve Španělsku vždycky těším. 

Po takovém zážitku u sklenky vína a Sangrie již nebývalo nic jiného , nežli popojet metrem do čtvrti Latina, kde je nepřeberné množství restaurací s tou nejautentičtější Španělskou kuchyní v Madridu a u lahve vína a pánve s paellou si nechat doznít poslední Španělský den. A protože Madrid je městem, které nikdy nespí, to doznívání bylo hodně dlouhé a podotýkám, že i velmi příjemné.

 

Escorial a cesta do Madridu

 

17.4.2022

Escorial  a cesta do Madridu 

Dnešní den jsme si nastavili navigací opět mimo dálnici, abychom si užili den více výletnicky  pozorováním krajiny a opravdu na co koukat bylo. Zejména první úsek cesty, který vedl do naší první zastávky, kterou byl slavný El Escorial vedl nádhernou horskou krajinou s malebnými výhledy na vrcholky hor i do romantických údolí. Jak je ve Španělsku zvykem , téměř všude byla stáda pasoucího se dobytka , ovcí i koz, onde jsme zase spatřili pasoucí se koně a osly.

Po hodině jízdy se pod námi objevil slavný  El Escorial. Jde o monumentální stavbu, která byla vybudována jako královské sídlo a klášter, zasvěcený svatému Vavřinci z Escorialu na paměť vítězství Španělska nad Francií v roce 1557. 

 Nechal jej postavit španělský král Filip II., který se sám zajímal o architekturu od svých čtrnácti let  a  sám schvaloval většinu výzdoby . Krásu a majestátnost tohoto komplexu umocňuje i to, že je zasazen do lůna nádherné krajiny na úpatí Sierra de Guadarrama v nadmořské výšce 1028 m. Díky použití místního materiálu, kterým je žula působí na venek poměrně stroze, ale na druhou stranu bych chtěl pochválit to, že dle mého soudu se původní záměr zasadit jej citlivě do krajiny opravdu povedl. Kéž by se příkladem Escorialu inspirovali dnešní architekti, kteří projektují stavby, které do okolní krajiny často vůbec nezapadají.

Ač z vnejšku působí tento  komplex stroze, prohlídku krásných interiérů rozhodně doporučuji. 

Po prohlídce interiérů jsme ještě letmo nahlédli do obrovských královských zahrad , které jsou na jižní straně.

Cestou k autu jsme zhlédli opět Velikonoční průvod, který procházel kolem nás. Příjemná náhoda a pěkná podívaná. 

 Naše cesta pak směřovala k jedné značně kontroverzní stavbě .

Generál Francisco Franco, španělský diktátor z období 1939-1975, koncipoval Údolí padlých jako poctu obětem španělské občanské války (1936-1939). Franco nechal údajně pomník postavit pro obě strany – pro republikány a fašistickou stranu .

Především díky skutečnosti, že údolí za strašných podmínek vystavěli republikánští vězni a nepopiratelnému fašistickému architektonickému stylu si lze jen těžko představit, že měl diktátor v úmyslu poctít obě strany. Ta budova pod křížem a obrovskou vydlážděnou plochou před ní na mne působila jak stavby Hitlerova architekta Alberta Speera. Obrovský tunel ve skále nás zavedl k místu, kde je hlavní oltář před kterým byl jeho hrob, a to až do roku 2019, kdy byl z rozhodnutí španělské vlády po 44 letech exhumován a ostatky převezeny do Madridu. 

Vzpomněl jsem si na hrobky králů v nedalekém Escorialu , ale třeba i faraonů, které jsem nedávno viděl v Egyptě  a řekl bych že i toto vyvrací tezi o pomníku všem obětem občanské války a fakt, že zde , též před oltářem je do dnes hrob zakladatele španělské fašistické strany Falange Joséa Antonia Prima de Rivery tuto tezi přímo vyvrací. Na místě, kde byl donedávna pohřben Franco již nápis není, ale na dotaz kde byl pochován mne ochotně ostraha zavedla a ukázala mi jej. 

Závěr dne jsme strávili v městě, které nikdy nespí, v Madridu . Již při mé první návštěvě před 12 lety mne zdejší intenzita nočního života překvapila a mohu konstatovat že se od té doby nic nezměnilo. I o půlnoci, kdy jsme směřovali k našemu hotelu byly všudy přítomné restaurace, bary , kluby i ulice plné lidí, kteří rozhodně nevypadali na to, že by šli spát. 

 

Sofijský deník

Sofijský deník
Červenec 1982
Poslední zkoušky mého prvního letního semestru na právnické fakultě jsou za mnou a tak mohu vyrazit na velkou okružní cestu po Bulharsku, kterou jsem si naplánoval na 1. prázdninový měsíc.
Přijíždím na vlakové nádraží Praha – Libeň a kupuji si u pokladny za cenu rovnající se téměř čtvrtině tehdejšího platu jízdenku do Sofie. Po chvíli nastupuji s batohem do totálně přeplněného vlaku přijíždějícího z NDR a nacházím jediné volné místo, asi půl metru čtverečního vedle páchnoucího záchodu na chodbě. Vyndal jsem si celtu a dal si ji pod zadek, abych se trochu oddělil od špinavé podlahy a pokoušel jsem se usnout. Moc se mi to však nedařilo, protože co chvíli o mne zakopl někdo, kdo šel vykonat svou potřebu, vracel se z ní, či chtěl jen tak projít uličkou.
Po mnoha hodinách takto strávených v nepohodlí, vlak zastavil v Budapešti, která byla díky tzv. gulášovému socialismu pro většinu z nás takovým malým rájem. Do Budapešti se tehdy jezdilo nakupovat oblečení západní provenience, nebo i třeba coca cola v litrových lahvích, ale i na koncerty západních skupin, nebo zhlédnout u nás zakázané Formanovy filmy.
Zastávku v Budapešti jsem měl právě kvůli těmto konzumním věcem naplánovánu na zpáteční cestu a tak jsem se mohl pohodlně usadit do prázdného kupé vylidněného vlaku a pokračovat do cílové stanice.
Únor 2022
Skrze aplikaci Ryanairu ve svém mobilním telefonu kupuji za pár stokorun rovnajících se zhruba 1/38 průměrného platu letenky do Sofie a zpět . Zaplatím též ze stejné kouzelné krabičky skrze apple pay . Cestu mám rozdělenu na dvě fáze. Nejprve mne čeká ranní let do italského Bergama a poté podvečerní do Sofie.
O tom, že někdy navštívím Itálii, natož tam poletím, se mi mohlo před 40 lety jen zdát. Opakovaně jsem žádal o výjezdní doložku do kapitalistické ciziny , ale nikdy jsem neuspěl. Dokonce mi zamítli cestu i tehdy, když jsem jako důvod uvedl, že chci navštívit hrob Karla Marxe v Londýně a poklonit se tomu velikánovi.
Myslel jsem si , že tato finta vyjde, ale ani to soudruhy neoblomilo a samozřejmě jsem obdržel opětovné záporné stanovisko.
Bergamo je pro mne nejen přestupním uzlem, odkud je velmi levné spojení do mnoha evropských i mimoevropských destinací, ale město, které mne pokaždé překvapí něčím novým, zajímavým ale i potěší tím, co již znám. Mám zde již svou oblíbenou restauraci i cukrárnu, pěší okruh i vyhlídky . Mnoho lidí toto město míjí, neboť jej využijí pouze k přestupu , anebo ihned z letiště míří do nedalekého Milána .
To je dle mého soudu velká škoda . Je to město mimořádně turisticky cenné a k tomu i neuvěřitelně dobře dosažitelné z Prahy. Let trvá hodinu , spojení je každý den, v některé dny i 2 x denně a dají se sehnat letenky i za 250,-Kč v jednom směru. Je to taková skrytá perla Lombardie.
Bergamo , jsou vlastně dvě města v jednom, jak uvádí průvodce a já jej dokonce vnímám jako tři v jednom.
Dole , kousek od letiště se rozprostírá City Bassa – dolní město. Zde můžeme vidět a obdivovat především impozantní paláce na Via Pignolo a nebo krásné kostely a měšťanské domy. A když soukáme směrem nahoru, kam můžeme dojet samozřejmě i autobusem rovnou z letiště , ocitneme se rázem o několik století zpět a můžeme brouzdat spletí křivolakých uliček, obdivovat kamenné domy i renesanční paláce.
Příjemnou alternativou k chůzi do starého města, či jízdě autobusem je jízda lanovkou, která nás vyveze nahoru a ze starého města můžeme jet i další lanovkou ještě výše, do čtvrti krásných vil a ještě krásnějších výhledů na Alpy i do krajiny rozprostírající se z druhé strany města v nekonečných rovinách.
Pozorování západu slunce z této úrovně bylo pro mne vždy též krásným zážitkem a i jakousi třešničkou na dortu. To město mne stále něčím uchvacuje. Má v sobě náboj, šarm a genia loci. Můžeme si v něm vychutnat pravou italskou atmosféru i vynikající místní gastronomii .
Neděle, 20. února 2022
Vstávám v půl čtvrté ráno, nasedám do auta a jedu na letiště Václava Havla na nadcházející let do Bergama . Projdu letištní halou a odbavením a po všech těch procedurách si sedám do kavárny , koupím si střední Americano . Usedám ke stolu a jdu vyplňovat příjezdový formulář do Itálie.
Zbývalo mi dopsat jen jednu položku, neboť jsem si formulář předvyplnil téměř celý již včera večer v posteli. Tou položkou bylo číslo občanského průkazu.
Otevřu peněženku , vyndávám plastovou kartu a vidím nápis : řidičský průkaz. Vyhledávám odpolední let do Bergama, myslíc, že bych si dojel pro občanku domů a vidím cenu : 7400,-Kč za jednosměrnou letenku a podobné ceny byly i dnes o ostatních destinací.
Dopíjím kafe, sedám do autobusu, poté do auta a mířím domů , kde mne čeká ještě nevychladlá postel .
Asi to tak mělo být, možná za tím vším byli strážní andělé, nebo jen moje blbost. Takovým situacím říkám, že jsem zaplatil školné. V tomto případě mne tato lekce stála 1200,-Kč za letenky.

Kruh se uzavírá

23.5.2022-24.5.2022

Kruh se uzavírá

Dnešní den jsem se vypravil zpět napříč poloostrovem zpět do Sorrenta. Jak jsem zjistil na toto téma je píseň , kterou nazpíval Karel Gott i kniha od Věry Stiborové . Obojí má název :,, Vrať se zpátky do Sorrenta”.

Tak jsem se tedy pomalu vracel do Sorrenta ale ve skutečnosti jsem se nevracel tak úplně, protože pro dnešní den Sorrento nebylo mou cílovou destinací.

V plánu jsem se měl přesunout do Castellammare di Stabia. To je krásné město v Neapolské zátoce s úžasnými pohledem na Vesuv ze strany jedné a na majestátní Monte Faito , tyčící se nad městem do výše 1131 metrů nad mořem. 

Do tohoto města jsem před 14 dny přijel vlakem z Neapole a vydal se cestami klikatými ke Stezce Bohů. Nyní je mým cílem jít opačným směrem a sejít z hor k pobřeží u Sorrenta.

Po dnech nepohodlí ve stanu jsem si též naordinoval trochu té socializace a koupil jsem si ve městě ubytování na jednu noc, a samozřejmě jako i v předešlých případech, ač sám , platil jsem za dva. 

Ale tu postel jsem si užil do syta. Ani jsem nešel do města . Spokojil jsem se s jedním pomerančem, který mi zbyl , ulehl do měkké postele a v tabletu , využívajíce dobrého WiFi připojení jsem zhlédl můj oblíbený pořad Reportéři, který jsem dlouho neviděl a ještě pár věcí a usnul jsem jako dudek.

Ráno jsem se nastartoval silnou italskou kávou, která by snad probrala i mrtvého v hezké kavárně na promenádě s výhledem do mořské zátoky a majestátní Vesuv ze strany jedné a do výšky 1131 metrů nad mořskou hladinou se tyčící Monte Faito na straně druhé.

Po kávičce jsem poodešel po hezky upravené promenádě osázené palmami a květinami s množstvím laviček a pítek  s pitnou vodou na nedalekou pláž, kde jsem se rozhodl přečkat ten největší žár, neboť teploty atakovaly třicítky. 

Nutno podotknout , že voda zde nebyla až tak čistá, jako tomu bylo na jiných místech, kde jsem se koupal. Zřejmě tomu tak je díky blízkosti Neapole a té velké sídelní kaše, která se line kolem zálivu a Vesuvu.

V závěru dne jsem poodešel na mne již známou kabinkovou lanovku, dlouhou 3 kilometry, která mne popovezla do výšky 1100 metrů, těsně pod vrchol Monte Faito. 

Poté jsem se dal opačným směrem, než minule a po chvíli našel na pahorku vedle turistické cesty místo s úžasnými výhledem nejen Na Vesuv , ale i na Neapol, Pompeje, Ischii, Sorrento, Capri a také jsem mohl pozorovat z ptačí perspektivy všechny ty vesnice s městečka propojené stezkami , které jsem v posledních dnech procházel . Bylo to tedy i takové malé ohlédnutí a vzpomínání na předešlé dny a ani Vám nemusím blíže rozvádět, kde jsem si dnes rozbalil svůj stan.

Sestupný trend a přerod v plážového povaleče

 

25.5.2022-?

Sestupný trend a přerod v plážového povaleče

Ráno jsem své místečko s úžasnou panoramatickou vyhlídkou jen tak neopustil. Ještě asi půl hodiny jsem na tom místě seděl jak přibitý a pozoroval tu krásu okolního světa.

No a pak následoval sestupný trend. Obecně mám sestupy radši, nežli výstupy , protože to více odsejpá , ale tento sestup byl vyjímkou . Cesta byla samý kámen a místy i hodně prudká, v závěru i místy téměř nepropustná, sevřena krunýřem vysokého kapradí a propletena šlahouny trnitých ostružin. Značení bylo pomálu, ale naštěstí jako vždy, ani zde mne mapy.cz nezklamaly a byly mi dobrým pomocníkem. 

Vše ale nebylo tak temné, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát. I tento den byl zalit sluncem , i když těch 32 stupňů bylo reálně již příliš. Pokud to však budeme považovat za metaforu, tak jsem byl odměněn krásnými výhledy na okolní krajinu, rozkvetlé horské louky s nepřeberným množstvím barev květů, mezi kterými poletovaly motýli a čmeláci. 

Ve vyšších patrech jsem byl navíc odměněn překrásnou přírodní skalkou, kdy ze štěrbin vápencových skal a kamenů na mne vykukovala jedna hezčí dekorace, nežli druhá.

Ten sestup mi dal zabrat skoro celý den, až jsem se konečně žíznivý a hladový vynořil z temného lesa na výsluní a našel i .. čerpací stanici”, kde jsem se mohl hydratovat a i něco pojíst a našel jsem i pěknou pláž , kde jsem mohl po těžkém dni ulehnout. 

Protože již teploty pod třicet nejdou , rozhodl jsem se těch na těch pár závěrečných dnů stát plážovým povalečem, nechat vše volně plynout a poslouchat ten uklidňující zvuk moře. Navíc místo, které jsem našel má k tomu ideální předpoklady. Minimum turistů a tedy ani přeplněné pláže, na dosah je několik restaurací, kde se lze dobře najíst a procházet se po malé , pitoreskní rybářské vesnici.

 Ávila

 

 16.4.2022

 Ávila

Dnes jsme vyjeli autem ze Salamanky brzy z rána a navigaci si nařídili mimo dálnice, abychom mohli více vnímat okolní krajinu. V pro nás nezvykle málo obydlené zemi jsme si vybrali i jednu zastávku , přičemž volba padla na malé městečko Peñaranda de Bracamonte, které má jen o něco málo přes 6000 obyvatel.

Jeli jsme zemědělskou krajinou mezi poli osetými převážně obilím. Zeleň obilných polí  byla občas protkána žlutí kvetoucí řepky , ale nebylo to v takovém množství jako je tomu na našich polí, neboť řepka tvořila jen malý doplněk . Na nedalekém horizontu se rýsovaly zasněžené vrcholky ne příliš vzdálených hor. V hlavě se mi objevila překrásná píseň od Karla Kryla Lilie, kde se zpívá o jitrech v Kastíliji. Začal si jí polohlasně zpívat, abych svým falešným zpěvem nekazil náladu manželce a pozoroval ty nekonečné dálky a širé lány. 

V městečku s pro nás legračním názvem Peñaranda de Bracamonte jsme v místním kostele zažili jiný úhel pohledu na velikonoční oslavy. Bylo v něm rušno a lidé zde demontovaly katafalky , či vlastně správně bohatě zdobené oltáře , které jsou chloubou každého procesí. Byla to jedinečná příležitost nahlédnout do jejich útrob a jak říkám ocitnout se ve správný čas na správném místě. Po malé procházce a ranní kávě jsme pokračovali do Ávily. 

Cestou do Ávily se krajina začala pozvolna vlnit a pole prostřídaly rozlehlé porosty korkových dubů a pastviny plné pasoucích se ovcí a krav. 

Další malou zastávku jsme si udělali na kopci těsně před městem Ávila, neboť tam je vyhlídka odkud je pěkný výhled ba město sevřené ve středověkých hradbách. A jsou to právě hradby, které tomuto městu vtiskly nezaměnitelnou podobu a ráz. Jsou vskutku impozantní.

Není divu, jsou nejzachovalejšími hradbami na světě a pro milovníky statistiky dodávám, že tyto Středověké hradby mají 88 polokruhových věží, 500 cimbuří a devět vstupních  bran a byly postaveny jako obrana před nájezdy Maurů. Se svojí průměrnou výškou 12m, šířkou 3m a délkou něco přes 2,5km  působí skutečně nedobytně.Hradby jsou v románském stylu a s jejich stavbou se započalo v roce 1090 a většina byla dokončena v průběhu dvanáctého století. Svou ochranu městu poskytují i v dnešních dnech, neboť chrání centrum hlavně před studeným vichrem, v zimě se často prohánějícím po pláních v předhůří Cordillera Central (samotná Ávila leží v nadmořské výšce okolo 1100 metrů nad mořem). 

Ve městě jako takovém stojí za to především dvě věci. Procházka po hradbách a návštěva katedrály. Obě záležitosti jsou zpoplatněny, ale ta investice za to rozhodně stojí. Nás ohromila nejvíce návštěva katedrály . Její návštěva mi přišla i dost sybolická. V pátek jsme navštívili v Segovii poslední vybudovanou gotickou katedrálu ve Španělsku a v Ávile jde o první. 

Interiér je opravdu dech beroucí, mezi hlavní zajímavosti patří renesanční vyřezávaný chór a bohatě malovaný hlavní oltář, na němž začal roku 1499 pracovat malíř Pedro Berruguete, po jeho smrti pokračovalo několik dalších malířů, každý s trochu odlišným stylem. V katedrálním muzeu jsou mj. obrazy i od El Greca.

Samotné město uvnitř hradeb v nás jako celek nezanechalo příliš hluboký dojem. Je architektonicky nesourodé a nejde o středověké město plné tajemných míst a zákoutí, které známe z jiných míst Španělska , Itálie a Německa. Ale Ávila rozhodně za návštěvu stojí. 

Ospalý Italský víkend

21.-22.5.2022

Ospalý Italský víkend 

Po probuzení ve stínu olivového sadu hned za městečkem Termini jsem začal sestupovat dolu, směrem k moři. 

Cesta se vinula nejprve poměrně divokou a nespoutanou přírodou, aby se po chvíli dostala do úzkých uliček mezi domy městečka Nerano, které opět bylo z těch, kde se zastavil čas. I já jsem se zde , mezi těmi oprýskanými domy vyzařujícími nespornou poetiku zastavil na ranní kávu s pozoroval začátek ospalého Italského víkendu.

Nějak se na mne ta atmosféra přenesla a tak i jistě pochopíte, proč píši naráz o dvou dnech, ono se totiž toho tolik v mém příběhu neodehrálo, co by za trochu pozornosti stálo. 

Po ranní kávě jsem sestoupil pár set metrů níže do zálivu na pláž a oddával se regeneraci buněk, kterou slaná mořská voda skýtá , četbě a také jsem si i trochu zdřímnul a věnoval se i trochu skvělé italské gastronomii . 

To místo s malou oblázkovou pláží a několika domy s omšelým hotelem, který měl zcela evidentně již svá nejlepší léta za sebou bylo pro tento typ aktivit jako stvořené . 

Navečer jsem popošel pohodlnou stezkou nad hladinou moře o kus dál . A pak jsem ji uviděl. Rovnou terasu s výhledem do zátoky. To místo nešlo minout a nepostavit si tam stan. Seděl jsem vedle něj pak až do setmění a kochal se tou překrásnou přírodní scenérií  .

Ráno se ty vjemy z předešlé noci ještě znásobily, neboť se mi povedlo nepromeškat svítání a pozorovat to nádherné představení, kdy se slunce začínalo v moři shlížet  jak krasavice ve velikém zrcadle a pomalu svými žhavými paprsky ohřívat planetu zem.

No a neděle byla opět téměř stejně identicky líná, jako předešlý den, jen na jiném místě, v jiné zátoce.

Ale abyste si nemysleli, že jsem jen lenošil. V podvečer jsem pokračoval v cestě do vnitrozemí a zase ta paralela s životem. Zatím co předešlého dne jsem objevil své nejhezčí spaní na této cestě, dnes jsem absolvoval to nejhorší stoupání. Nesmírně prudké, po cestách mnohdy zarostlými trním a nad hlavou žár, před kterým se nedalo skrýt. Sil i vody znatelně ubývalo .

Ale jak se říká, :,, Konec dobrý, všechno dobrý”, ten příšerný kopec jsem nakonec s několika škrábanci na nohou úspěšně zdolal a brzy nalezl i svůj klid v jednom sadu plném olivovníků a jak se i po setmění i ukázalo i plném světlušek, ktreré jak Karafiátovi  Broučci kroužily kolem mého stanu se svými lucerničkami sem a tam  a já ještě dlouho do noci pozoroval ten pohádkový rej a poté sladce usnul se dny o broučcích a jejich lucerničkách. 

   

 

 15.4.2022

Segovia a Salamanca

Náš druhý den začal procházkou po Segovii. Segovia má několik turistických magnetů. Tím prvým je Římský akvadukt , považovaný za nejkrásnější a největší v celém Španělsku. Je to také největší turistický magnet města. Je vysoký téměř 28 metrů a rozpětí má přes 728 metrů . Je dodnes funkční a vypadá tak, že zub času si na něm nezapracoval ani trochu. Je složen z 25.000 žulových kvádrů, které jsou naskládány na sebe bez použití jakéhokoliv pojiva! 

Stát poblíže akvaduktu a posléze stoupat po schodech nad něj a pozorovat jej z různých úhlů byl pro mne silný zážitek. Dosud jsem ještě neviděl tak zachovalou stavbu z Římských dob, jako je tato. Jako kdyby včera přestřihli slavnostní pásku a uvedli ho do provozu. Přitom byl uveden do provozu již v prvním století našeho letopočtu a až do 20. století přinášel do města vodu z řeky Frio. 

Postával jsem před ním v němém úžasu a ta stavba mi připomněla paralelu s životem , což se mi při cestách děje často. Uvědomil jsem si, jak důležité je si vytvořit tzv. keystone habit, tedy základní návyk. 

V architektuře je „hlavní kámen“ kámen, označován ten, který sedí přímo ve středu oblouku a pomáhá zablokovat všechny ostatní , přičemž nese nejmenší váhu.  Pokud by někdo odstranil základní kámen, oblouk by se rozpadl, protože tento kámen je základní součástí celé stavby.  Stejně tak základní návyk je základní součástí každé zdravé návykové rutiny.

Když jsme vystoupali po schodech nahoru do starého města, odměnou nám byl krásný pohled na město a okolní vrcholky hor, které byly ještě v tuto dobu, tedy v polovině dubna pokryty sněhem. Naše kroky směřovaly k další perle tohoto města, kterou je katedrála Nanebevzetí Panny Marie a San Fructuse. 

Byla postavena rekordně rychle, za 55 let (1522–1577). Navzdory datu je postavena v pozdně gotickém slohu. Vzhledem k tomu, že tou dobou byla v plném rozpuku renesance, bylo velice složité nalézt architekta, který by dokázal takovou stavbu realizovat. Obyvatelé města ale trvali na tom, aby jejich katedrála byla v gotickém stylu. Úkolu se nakonec zhostil stavitel Juan Gil de Hontanon a výsledkem je nádherný příklad tzv. isabelské gotiky. Segovijská katedrála se tak stala poslední velkou evropskou gotickou stavbou a je právem nazývána dámou mezi katedrálami. 

Bohatě zdobený interiér s nádhernými vitrážemi nám umožnil ještě jeden zajímavý vhled do Velikonočních tradic. Uvnitř katedrály byly zaparkovány katafalky, které tvoří vždy jakousi zlatou třešničku každého průvodu. V některém je nesou na rukou a některé mají pod ním skrytý mechanismus kol a ovládání volantem . Před nádherně zdobeným katafalkem čerstvými květinami a sochami světců jde v průvodu osoba, která má na starosti navigaci. Poklepem hůlkou a gestikulací se stará o to, aby chlapci drželi správný směr. 

Když jsme opustili katedrálu naše kroky směřovaly k dalšímu, tentokráte veskrze pohádkovému zastavení k hradu Alcazar. Tento hrad je zajímavý tím, že si jej oblíbil Walt Disney a má jej jeho studio dokonce i ve svém znaku. A za všechno může požár, který původní hrad v roce 1869 stavbu značně poškodil a byla nutná rekonstrukce v duchu toho, co známe dnes z Disneyho pohádek…

Zpět do dolního města jsme prošli neméně zajímavou  židovskou čtvrtí , abychom opět potkali několik Velikonočních průvodů a den v Segovii zakončili v restauraci pod viaduktem, kde jsme okusili místní specialitu s názvem Cochinillo de Segovia“, což bychom mohli přeložit jako Segovijské selátko. 

Cochinillo de Segovia je lokální specialita, kterou dostanete pouze v provincii Segovia ). Má dokonce od roku 2002 svou ochranou známku tzv. „Marca de Garantia“ regionu Junta de Castila Y Leon pod „Asociación para la Promoción del Cochinillo de Segovia“ tedy něco jako Sdružení pro podporu segovijského selátka.

V regionu je jen pár farem, které se zabývají chovem těchto selátek. Speciální krmivo matek, hmotnost selátek mezi 4,5 kg a 6,5 kg a věk právě 3 týdny. Selátka jsou krmená pouze mlékem od prasnic a to je také jeden z důvodů jedinečnosti téhle španělské delikatesy – neuvěřitelně jemné a křehké maso. Selátka se prodávají vcelku a pravé segovijské selátko poznáte podle toho, že je bílé a že má na pravé zadní noze jako garanci původu označení (Marca de Garantia) „Cochinillo de Segovia“. 

Segovijské selátko je zcela jedinečný a úžásný gurmánský zážitek. Aby kuchař ukázal, jak je maso skutečně křehké krájí jednotlivé porce tradičním způsobem – tedy porcelánovým talířem. To vše jsme spláchli oroseným pivem a vydali se na další štaci do starobylé Salamanky, kde jsme viděli opět mnoho a mnoho Velikonočních průvodů, nádherných památek a čilý ruch v ulicích, restauracích a barech, který neutichal ani o půlnoci, kdy jsme se vraceli do našeho ubytování.

Náš druhý den začal procházkou po Segovii. Segovia má několik turistických magnetů. Tím prvým je Římský akvadukt , považovaný za nejkrásnější a největší v celém Španělsku. Je to také největší turistický magnet města. Je vysoký téměř 28 metrů a rozpětí má přes 728 metrů . Je dodnes funkční a vypadá tak, že zub času si na něm nezapracoval ani trochu. Je složen z 25.000 žulových kvádrů, které jsou naskládány na sebe bez použití jakéhokoliv pojiva! 

Stát poblíže akvaduktu a posléze stoupat po schodech nad něj a pozorovat jej z různých úhlů byl pro mne silný zážitek. Dosud jsem ještě neviděl tak zachovalou stavbu z Římských dob, jako je tato. Jako kdyby včera přestřihli slavnostní pásku a uvedli ho do provozu. Přitom byl uveden do provozu již v prvním století našeho letopočtu a až do 20. století přinášel do města vodu z řeky Frio. 

Postával jsem před ním v němém úžasu a ta stavba mi připomněla paralelu s životem , což se mi při cestách děje často. Uvědomil jsem si, jak důležité je si vytvořit tzv. keystone habit, tedy základní návyk. 

V architektuře je „hlavní kámen“ kámen, označován ten, který sedí přímo ve středu oblouku a pomáhá zablokovat všechny ostatní , přičemž nese nejmenší váhu.  Pokud by někdo odstranil základní kámen, oblouk by se rozpadl, protože tento kámen je základní součástí celé stavby.  Stejně tak základní návyk je základní součástí každé zdravé návykové rutiny.

Když jsme vystoupali po schodech nahoru do starého města, odměnou nám byl krásný pohled na město a okolní vrcholky hor, které byly ještě v tuto dobu, tedy v polovině dubna pokryty sněhem. Naše kroky směřovaly k další perle tohoto města, kterou je katedrála Nanebevzetí Panny Marie a San Fructuse. 

Byla postavena rekordně rychle, za 55 let (1522–1577). Navzdory datu je postavena v pozdně gotickém slohu. Vzhledem k tomu, že tou dobou byla v plném rozpuku renesance, bylo velice složité nalézt architekta, který by dokázal takovou stavbu realizovat. Obyvatelé města ale trvali na tom, aby jejich katedrála byla v gotickém stylu. Úkolu se nakonec zhostil stavitel Juan Gil de Hontanon a výsledkem je nádherný příklad tzv. isabelské gotiky. Segovijská katedrála se tak stala poslední velkou evropskou gotickou stavbou a je právem nazývána dámou mezi katedrálami. 

Bohatě zdobený interiér s nádhernými vitrážemi nám umožnil ještě jeden zajímavý vhled do Velikonočních tradic. Uvnitř katedrály byly zaparkovány katafalky, které tvoří vždy jakousi zlatou třešničku každého průvodu. V některém je nesou na rukou a některé mají pod ním skrytý mechanismus kol a ovládání volantem . Před nádherně zdobeným katafalkem čerstvými květinami a sochami světců jde v průvodu osoba, která má na starosti navigaci. Poklepem hůlkou a gestikulací se stará o to, aby chlapci drželi správný směr. 

Když jsme opustili katedrálu naše kroky směřovaly k dalšímu, tentokráte veskrze pohádkovému zastavení k hradu Alcazar. Tento hrad je zajímavý tím, že si jej oblíbil Walt Disney a má jej jeho studio dokonce i ve svém znaku. A za všechno může požár, který původní hrad v roce 1869 stavbu značně poškodil a byla nutná rekonstrukce v duchu toho, co známe dnes z Disneyho pohádek…

Zpět do dolního města jsme prošli neméně zajímavou  židovskou čtvrtí , abychom opět potkali několik Velikonočních průvodů a den v Segovii zakončili v restauraci pod viaduktem, kde jsme okusili místní specialitu s názvem Cochinillo de Segovia“, což bychom mohli přeložit jako Segovijské selátko. 

Cochinillo de Segovia je lokální specialita, kterou dostanete pouze v provincii Segovia ). Má dokonce od roku 2002 svou ochranou známku tzv. „Marca de Garantia“ regionu Junta de Castila Y Leon pod „Asociación para la Promoción del Cochinillo de Segovia“ tedy něco jako Sdružení pro podporu segovijského selátka.

V regionu je jen pár farem, které se zabývají chovem těchto selátek. Speciální krmivo matek, hmotnost selátek mezi 4,5 kg a 6,5 kg a věk právě 3 týdny. Selátka jsou krmená pouze mlékem od prasnic a to je také jeden z důvodů jedinečnosti téhle španělské delikatesy – neuvěřitelně jemné a křehké maso. Selátka se prodávají vcelku a pravé segovijské selátko poznáte podle toho, že je bílé a že má na pravé zadní noze jako garanci původu označení (Marca de Garantia) „Cochinillo de Segovia“. 

Segovijské selátko je zcela jedinečný a úžásný gurmánský zážitek. Aby kuchař ukázal, jak je maso skutečně křehké krájí jednotlivé porce tradičním způsobem – tedy porcelánovým talířem. To vše jsme spláchli oroseným pivem a vydali se na další štaci do starobylé Salamanky, kde jsme viděli opět mnoho a mnoho Velikonočních průvodů, nádherných památek a čilý ruch v ulicích, restauracích a barech, který neutichal ani o půlnoci, kdy jsme se vraceli do našeho ubytování.

Segovia
Segovia

Salamanca

Segovijské selátko.

Madrid a Segovia

 

14.4. 2022

Madrid a Segovia

Na tento výlet jsem se těšil 12 let. Právě před tolika lety jsem poprvé navštívil tuto krásnou zem a byla to pro mne láska na první pohled, která se stále prohlubuje tím, jak více a více Španělsko poznávám a pronikám do jeho specifického kouzla, které zde pokaždé rozmotávám více a více. 

A právě před 12 lety , kdy jsem Španělsko poznával krok za krokem, neboť jsem se vydal na tisíc kilometrů dlouhou pouť ze Sevilly do Santiaga de Compostela jsem objevil i kouzlo španělských velikonoc. Od té doby se tam chystám znovu ve velikonočním čase a až nyní se to povedlo. 

Okázalost a barvitost opředená něčím tajemným , tak nějak bych stručně charakterizoval průvody, které Španělé  o  Velikonočním týdnu , kterému říkají Semane Santa ( svatý týden) dělají. A že si to ti Španělé užívají jak se patří. Ty průvody jdou městy i vesnicemi po celý týden, od pondělí do neděle . 

S manželkou jsme přiletěli nejprve do Madridu , kde jsme si půjčili automobil. S půjčením automobilu bych se rád podělil o praktickou zkušenost. Stejné auto, stejná firma ( Sixt) a stejné město( Madrid) a na dvou místech rozdíl v ceně za půjčení na 3 dny 5.500,- Kč!!! Vynechali jme tedy onu výrazně dražší variantu, která byla v tomto případě na letišti a vydali se do půjčovny nedaleko vlakového nádraží Atocha. 

Cestu do Španělska jsem chtěl i osobně pojmout i tak, abych se oprostil alespoň trochu od toho, co mne trápí v posledním měsíci. Je to bezprecedentní russká agrese proti Ukrajině se všemi jejími důsledky. Tolik se toho od 24. 2. změnilo nejen ve světě ale i v mém vlastním životě i životě mé manželky. Prakticky od začátku pomáháme válečným uprchlíkům, jsme prosáklí jejich mnohdy mnohem pohnutými osudy bohužel i v některých případech tragickým konci.

 A najednou takhle jedu Madridským metrem a ty hrůzy si připomenu . Přijel vlak plný k prasknutí do kterého jsme se sotva protlačili. Když jsem se rozhlédl, vlak byl plný mladých lidí ve věku 20-30 let . V rukách třímali rudé vlajky a na tričkách měli obrazy masových vrahů Lenina a Stalina , kteří mají na svědomí 40 milionů životů . Mé chytré hodinky začaly při tom pohledu pípat. Tak se ozývají vždy, když mám abnormálně zvýšený tep.Pokoušel jsem s nimi diskutovat, ale samozřejmě to bylo marné. Tak jsem měl možnost shlédnout hořké  plody ruské hybridní války na španělské půdě. Smutný a depresivní zážitek.

Půjčili jsme si auto a vyjeli na naší první zastávku do Segovie, kde jsme měli zakoupený nocleh. Již cestou od auta k našemu dočasnému příbytku jsme potkávali lidi v převlecích, kteří směřovali ke kostelům. Podle programu velikonočních procesí jsem zjistil, že zde v Segovii jich půjde 8.

Dali jsme si věci do pokoje a vydali se do centra. Hned před prvním kostelem Svaté Eulalie se tvořil první průvod. Počkali jsme na začátek a pozorovali jak se posléze spojuje s dalším průvodem aby se pak za přihlížení davů spojovaly s dalšími a dalšími proudy a procházeli městem až do pozdních nočních hodin, aby uklidily artefakty do kostelů a ty čekaly na další den. 

Sejít z cesty a najít novou není vždy prohra

20.5.2022

Sejít z cesty a najít novou není vždy prohra

Ráno jsem si u kávy ještě nechal doznívat tu příjemnou atmosféru rybářské vesnice s pohledem na Ischii, která se líně vynořovala z ranního oparu.

Krom toho si začínám stále více užívat že nemusím nijak spěchat . To je jeden z velkých benefitů nás, důchodců. Prakticky vzato jsem limitován jen tím, že mám v Čechách koupeny lístky na koncert Lucky Bílé a následně na Imagine Dragons, na který se moc a moc těším

No, to jsem se ale zase trochu zasnil , ale je třeba stanout opět pevnou nohou na Italské půdě. A že se mi po ní kráčelo dnes opět moc hezky, beze spěchu i  námahy. Už to není ten prudký a místy i dost náročný horský terén, který mi ještě nedávno dával dost zabrat. 

Ne,že by zde nebylo stoupání a klesání, to zase ano, ale vrcholy zde již nedosahují takových výšek a ty výstupy jsou i pozvolnější a cesty po nichž kráčím pohodlnější.  

Není divu, tato část plná vesnic je i povícero zabydlenější a tak cesty slouží i primárně k tomu, aby se zde mohli lidé relativně pohodlně přesouvat, ať již pěšky , auty , na motorkách či tříkolkách, kterým říkám důvěrně prdlavky. 

Někdy jdou ty cesty natolik úzké, že dá docela dost zabrat přijít na to, jak se autu , nebo prdlavce vyhnout. Naštěstí se nejedná o nepředvídatelnou situaci, neboť oni když jedou těmi úzkými ulicemi, troubí a tak se na to vždy stačím připravit .

Po ranní kávě s croissantem, což  zde dosti typická kombinace jsem začal stoupat směrem nahoru do města Massa Lubrense, kudy jsem pro změnu klesal včera směrem k moři. Bylo mi už tak trochu důvěrně známé a proto jsem si ještě chvíli dopřál zastavení v kavárně na náměstí vedle kostela a pozoroval život italského maloměsta.  Po chvíli jsem ještě trochu stoupal, abych se vydal dále po vrstevnicemi po stezkách Sirén na protilehlou stranu poloostrova.

Ta cesta byla moc hezká , panoramatická s dalekými výhledy. Pode mnou byly převážně zahrady a opět velké plantáže citronovníků , dost často pod černými sítěmi nataženými na dřevěných kůlech. Myslel jsem si, že se jedná o ochranu před škůdci, nicméně během cesty jsem byl vyveden z omylu, ale o tom později.

V jednom místě se cesta, kterou jsem šel rozdvojovala. Vlevo vedla turistická, po které jsem dosud šel, ale mne lákala jiná, která byla v mapách vyznačena pouze šrafováním a vedla i jinam, nežli jsem původně zamýšlel jít.

Protože na této výpravě se řídím více intuicemi, nežli obvykle, šel jsem po ní. Došel jsem do hezké vesnice jménem Schiazzano, kterou bych jinak minul. Dobře jsem se najedl v místní pizzerii a v baru na návsi jsem si hezky popovídal s místními lidmi, dostal zdarma výborné domácí limoncello a také mi objasnili proč jsou kolem citronovníků ty sítě.

Sítě tam jsou kvůli tomu, aby byly stromy chráněny před sluncem, a v jejich slupkách bylo co nejvíce aromatických látek pro výrobu limoncella.

Zjednodušeně řečeno: ,, Sítě tam jsou kvůli chlastu”. A tak kvůli tomu, ze jsem sešel z původní cesty a šel po jiné jsem přišel na kloub oné záhadě a k tomu vyprávění dostal i pohár dobře vychlazeného aromatického limoncella z místní produkce .

Konec mé dnešní cesty byl v vesnici Termini na cípu poloostrova, kde jsem si na terase vychutnával při pohledu na ostrov Capri nápoj s názvem limoncello spritz ( obsahuje limoncello, prosecco, sodovku, plátek citronu , mátu a led) .A takový byl závěr mého dne před tím, nežli jsem v nedalekém olivovém háji usnul pod stanem.

Po ranní kávě s croissantem, což

Toulání mezi citrony

19.5.2022

Toulání mezi citrony

Dnes jsem se opět posunoval pěšky dál, směrem k cípu Sorrentského výběžku. Nejprve mne čekalo opět stoupání , včetně schodů. A pak příjemná cesta mezi olivovníky a posléze již jen a jen citronovníky, občas prostřídané malými políčky, na kterých rostl tu hrách, tu zase rajská jablka , jinde artyčoky anebo zde dosti rozšířené boby. Zřejmě je to jejich hobby, pojídat boby, či nějaké lobby? Každopádně tato luštěnina u nás takřka neznámá je zde číslo jedna mezi luštěninami.

Ještě k těm všudypřítomným citronům, kterým se tu nesmírně daří  jedna zajímavá informace, cituji :,,Limone di Sorrento je chráněnné zeměpisné označení EU pro citrony vypěstované v okolí Sorrenta, Sorrentského poloostrova a ostrova Capri. Citrony mají oválný tvar a musí vážit více než 85 g. Mají žlutou barvu, vysokou kyselost a kůru střední tloušťky.”

Jak celý tento poloostrov je propojen hustou sítí stezek, tak tomu není jinak ani zde, v okolí Sorrenta. Ty stezky, malebně se linoucí mezi vesnicemi a městy romantickou krajinou s nádhernými výhledy, mají i tak trochu pohádkový název. Říká se jim Terra delle Sirene (Stezky sirén) .

Podle dávných bájí zde Sirény sídlily a vábily krásným zpěvem námořníky k pobřeží, kde se lodě roztříštily o skryté útesy. Přežila jen posádka reka Odyssea, který jí zalil uši voskem, aby nic neslyšela, a také slavný pěvec Orfeus. Ten jim totiž jako jediný dokázal hlasově konkurovat.

Mám z toho všeho takový krásný pocit, že se stále více a více nořím do koutů Itálie, která není zničena turismem. Čím dále, tím více si to labužnicky vychutnàvám.

Na úzkých cestách, klikatících se mezi citronovníky, políčky a olivovými háji , na kterých sotva projedou jejich nákladní tříkolky, kterým říkám důvěrně prdlavky jsem potkával většinou místní lidi, zrovna tak i v malebně omšelých italských vesnicích, které jsou tu rozesety jako korálky a nesoucí většinou jména dle nejrůznějších svatých. A tak můžeme jít se Santa Matia do Santa Anna, pak třeba dojít do San Francesca . 

Na závěr dne jsem sestoupil opět k moři a spláchnul v jeho vlnách prach z dnešních cest. Pak jsem ještě chvíli šel podle něj a nostalgicky se díval na majestátně se tyčící z moře ostrov Ischia , na kterém začala před čtrnácti dny má italská cesta s manželkou k přátelům.  

Pohled na něj jsem si pak vychutnal obzvlášť labužnicky z terasy jedné restaurace v další pitoreskní rybářské vesnici, pozorujíce západ slunce, které si pro toto úžasné představení vybralo právě tento ostrov. 

Plážový povaleč

18.5.2022 Plážový povaleč

Ráno jsem vyšel ze skrýše a vyrazil po malém nábřeží k malému krámku si koupit snídani a čerstvou pomerančovou šťávu. Sedl jsem si na kamennou lavičku naproti krámku a při snídani jsem se kochal pohledem na Vesuv a Neapolský záliv. 

To místo si mne nějak přitáhlo svým kouzlem již předchozí večer. Když jsem objevil tu nádhernou poetiku tohoto místa a restauraci se Sofií Loren.

Byl jsem pevně rozhodnut strávit zde noc. Na rozdělání stanu to zde nebylo, ale po krátké rekognoskaci terénu mi padla do oka jedna mezera mezi rybářskými loďkami vysunutými na pláži. To bylo přesně ono, co jsem tu noc potřeboval, dát si dobrou večeři a pak se dobře vyspat a nikam daleko nechodit.

Předpověď počasí slibovala tu noc teploty kolem 22 stupňů, což mé rozhodnutí spát pod širákem ještě podtrhlo.

Po snídani jsem si dal ještě kávu v taverně u Sofie Loren a pak jsem se odebral na pláž pod ní a přetransformoval jsem se do příjemné role plážového povaleče . Ta pláž měla i tu výhodu, že ji pokrýval signál WiFi z restaurace a tak jsem si krom plavání a četby užil do syta  i brouzdání po internetu a poslechu podcastů.

Teplota vzduchu šplhala ke třicítce a rozpálený písek šlo jen přeběhnout, jak intenzivně pálil do chodidel.Řekl jsem si: ,, chlapče, není kam spěchat”, a také jsem nikam nespěchal. Vždyť k Itálii patří dolce vita , či carpe diem, chcete-li a takhle nějak si ten styl života představuji. 

Teprve když slunce signalizovalo svůj odchod za útes, sbalil jsem si věci a šel si dát večeři z darů moře . Po večeři jsem se ještě chvíli procházel kolem nábřeží a pozoroval život obyčejných lidí, kteří si zde žijí své životy.

Ženy věší z oken a balkonů vyprané prádlo , muži odplouvají a připlouvají na svých bárkách lovit ryby , jiní zase v dílnách lodě pravují a vdechují jim tak další život. Měl jsem možnost i v jeden moment do jedné z těchto dílen nahlédnout a pozorovat opraváře při práci na rekonstrukci 40 let staré bárky. Pro mne to byl úžasný zážitek. Zase sem měl možnost spatřit kus pravé, nefalšované Itálie bez suvenýrů a turistů a vychutnat si to se vším všudy. 

A následující noc, tentokráte o mnoho výškových metrů výše s výhledem na Vesuv byla takovou závěrečnou pomyslnou třešničkou na dortu a tečkou za krásným dnem.

   

Městský turista

 

17.5. 2022 Městský turista

Mé toulavé boty mne svedly z hor do přímořského městečka Piano di Sorrento. I s ohledem na tu skutečnost , že jsem si potřeboval přeprat  věci , rozhodl jsem se být městským turistou se vším všudy a zaplatil jsem si jednu noc v hotelu se snídaní.Po šesti nocích pod stanem, docela příjemná změna pro mne, nikoliv pro mou peněženku. Při platbě ubytování se bohužel projeví to, že ač je člověk sám, platí za dva a žádný poskytovatel ubytování to, že jste sami nezohlední.

Ráno, po snídani jsem se vydal pěšky do nedalekého Sorrenta. Po cestě jsem viděl mnoho výstavních vil se zahradami pyšnícími se stromy citronovníků, které jsou pro zdejší oblast tak typické, jak u nás pro Žatec chmel. Na stromech byly jak plody, tak i současně květy, které vyzařovaly omamnou vůni

 Cestou sem navštívil i jedno muzeum s antickými památkami a po jejich shlédnutí se procházel přilehlým parkem ,  obdivoval kvetoucí růže v něm, pohled na Vesuv s Neapolským zálivem a pozoroval holuby , kteří se myli v kašně. 

Ano, již několik dní jsem přepnut do módu, kdy mě zaujme pohled na holuba v kašně, rozkvetlé květiny, nebo mne potěší třeba i to, že se mi podaří vyfotit ještěrku. A že to není jen tak tu mrštnou potvůrku vyfotit.. 

Ten pocit bezstarostného toulání a vnímání okolí se vším všudy a snad i jakéhosi splynutí mám u tomto typu cestování moc rád. A tentokrát  , když jsem měl jen jeden malý cíl, kterým byla Stezka Bohů a ten jsem si již splnil, jen se tak  toulám a hodně se řídím svými pocity. Líbí se mi park- sednu si na lavičku a pozoruji. Líbí se mi město- procházím jeho ulicemi a nasázím jeho atmosféru . Líbí se mi pláž, zůstanu na ní , čtu si, plavu, poslouchám podcasty , nebo si i chvíli zdřímnu. Chci vyrazit do hor? Vstanu a jdu. 

A tak jsem došel o Sorrenta, jdoucí  asi dva kilometry po chodníku a po mé levici obdivoval nekonečný pruh bílých růží, které byly prostřídány různými druhy růží pnoucích, které se ovíjely o kmeny obrovských pinií, které tvořily řídkou alej, nacházející se též na místě oddělující dva jízdní pruhy . 

Šel jsem a radoval se z té nádhery a dýchal vzduch prosycený jejich vůní. A abych ten růžový den ještě podtrhnul , pustil jsem si ze Spotify do sluchátek píseň od Goťáka, čas růží, která se mi v mysli vybavila.

Sorrento rozhodně stojí za návštěvu . Je osobité a má šarm. Vychutnával jsem si jej krok po kroku, až jsem došel v podvečer do malého přístavu rybářů a připadal jsem si jak ve starém italském filmu. 

Malé lodě, rybářské sítě, malá pláž a nad ní oprýskané domy s pro Itálii tak typickým vlajícím prádlem z oken a balkonů. Jdu, si tak kolem pláže a přilehlých restaurací a v tu ji spatřím. 

Sofii Loren, nesoucí humra. Ne, nezbláznil jsem se. Na stěně jedné restaurace byla tato fotka v životní velikosti a před ní prázdný stůl. Ta volba byla jasná , to je pro mne dnešní konec dne. Rychle jsem ještě vyběhl, aby mi nikdo nezabral to místo se podívat , jestli je zde místečko na přespání. Bylo a tak jsem zasednul ke stolu vedle Sofie Loren. 

Jen toho humra jsem si nedal. Ne, že by jej v nabídce neměli , ale kilo stálo 100 euro, tak jsem si dal radši ančovičky za 10, půl litru bílého a závěrečné limoncello, a nechal si ten den doznívat dlouho do noci, než jsem se odebral do mnou objevené skrýše. A o tom až příště.

 

Probuzení se psy

     16.5.2022 Probuzení se psy

Včera večer jsem dosáhl docela vyčerpán prvního vrcholu a dotknul se ocelového kříže vypínajícího se nad vrcholem. A kochal jsem se a kochal těmi úchvatnými scenériemi přírody i architektury pohádkového Positana, které bylo hluboce po de mnou. Útrapy nekonečného výstupu po schodech a prudkých kamenných cestách byly již minulostí. 

Po chvíli mé oči fascinovalo zcela rovné , čerstvě posekané políčko s úžasnými výhledem. Pocitově to bylo jasné, svůj stan postavím zde a už jsem se těšil na následující ráno, až pohlédnu ze stanu směrem ven. To místo bylo tak pěkné, že jsem před stanem seděl až do západu slunce a četl jsem si nový román od Kateřiny Tučkové, který mi manželka se spoustou jiných knih přidala do čtečky Kindle .

Ráno vidím ze stanu něco jiného, nežli jsem si večer představoval , a to dva psy. Nedávno mne očumovali zvědaví koně, nyní psi, ,, Co uvidím příště?”, kladl jsem si otázku. Ti psi ale nebyli na první pohled nebezpeční, byli takoví veselí a hraví a také zvědaví. Po chvíli jsem uslyšel mužský hlas a tak si mne krom psů prohlížel i italský stařeček a říkal mi : ,, Caldo, caldo”( zima, zima) a pak odešel i se svými psy. Zima mi nebyla, zachumlal jsem se opět do svého spacáku a ještě tak na hodinku usnul.

Paprsky ranního slunce pronikající do mého dočasného příbytku již byly tak silné, že jsem provedl jeho demontáž a ještě jsem na tom místě chvíli seděl a četl jsem si. Po chvíli se objevil na bramborového políčku nade mnou stařeček z dnešního rána a začal střídat postťřik, zřejmě proti mandelince. Když začínaly padat krůpěje postřiku i na mne, vyrazil jsem dál do hor vstříct novému dni.

A bylo to, nahoru, dolu a zase nahoru. Zdolal jsem tři vrcholy, z toho jeden omylem, když jsem přehlédl odbočku. Odměnou mi byl nádherný výhled na Sorrento a okolí, majestátní Vesuv vypínající se nad Neapolským zálivem i moře poseté loděmi i malými lodičkami. Trestem mi byla strmá cesta zpět plná kamení a to , že mi došla voda, což v tom vedru zrovna nebylo nejpříjemnější. 

Ale jak již jsem mnohokráte zmínil, každá cesta, kterou podnikneme je takovou zmenšeninou našeho života se všemi jeho radostmi i strastmi. Ty litry mého potu, bolavé nohy a pár škrábanců z trní a i ta žízeň byly zcela přebity tou krásou hor, moře, záplavou kvetoucích orchidejí i jiných květin, vůní divokého rozmarýnu i vůní moře pode mnou. Ta cesta, kterou jsem šel mi přišla podobně čarokrásná, jako Stezka Bohů, kterou jsem kráčel před pár dny a i možná trochu romantičtější, protože jsem nenarážel na davy turistů, kteří zde byli absolutní vyjímkou.

Cesta Bohů a co bylo potom

Cesta Bohů a co bylo potom 13.5.-15.5.2022

Cestu Bohů jsem ukončil v malebné vesnici Nocelle. Jsou odtud nádherné výhledy na pobřeží i okolní hory . Nemohl jsem se těch pohledů nabažit a tak jsem se ještě chvíli procházel v tamních uličkách a pozoroval tu krásu okolního světa a vše jsem si nechal doznít u výborné večeře a sklence vína na terase místní restaurace s identickým panoramatickým výhledem. 

Druhý den jsem se vydal již méně romantickou cestou do o  to více romantičtějšího města ,které se jmenuje Positano.

 

Ta cesta vedla po silnici, na kterou navázaly nekonečné schody, které mne dovedly až do centra města a posléze k pláži.

Positano je malá obec v provincii Salerno s populací asi 4000 lidí. Město je známé tím, že ho Sophia Loren často navštěvuje, protože se zde nachází její vila. No a je to i město schodů.Ještě nikde jsem tolik schodů neviděl. Jsou všude. Není divu to město je přilepeno na prudké vápencové skále a ty domy jsou přilepeny jeden k druhému jak vlaštovčí hnízda. 

Positano se rozprostírá na území s vysokým nadmořským převýšením – nejnižší bod je 0 m n. m., naopak ten nejvyšší se nachází ve výšce 1 444 m n. m.  Takže to šlapání nahoru i dolu si tu člověk docela užije. Mnohými je považováno za nejkrásnější město Amalfského pobřeží  .

Není proto divu, že učarovalo nejen Sofii Loren, ale i mně. Našel jsem si zde takové hezké místečko na malé pláži , kde nebylo moc lidí a večer byl klid. Pár kroků od té plážičky byly 3 restaurace a když si k tomu přičtete průzračné Tyrhénské moře, ani se mi nebudete divit, že jsem zde zůstal dvě noci a teprve dnes, 15.5. po poledni jsem se vydal vzhůru na vrcholky hor, abych zase prošel pár stezek směrem k Sorrentu a nezlenivěl.

A zase tisíce schodů městem i za městem s stoupání a stoupání a litry potu. Ale ty výhledy a radost ze zdolaného vrcholu na horách mi za tu námahu vždy stojí s není tomu nijak jinak ani dnes.

Po Cestě Bohů

 

12.5.2022  po Cestě Bohů

Na tento den jsem se obzvlášť těšil. Je tomu již několik let, co jsem viděl tento trek v seriálu Evropské stezky. Tipy z tohoto seriálu mne nikdy nezklamaly. Šel jsem , jím inspirován  již GR221 na Mallorce a vloni část GR7 ze Španělské Tarify. Tento je třetí v pořadí inspirovaný tímto skvělým seriálem.

Cesta Bohů není dlouhý trek. Je to spíše ve srovnání s dálkovými trasami, které jsem absolvoval v minulosti jen taková menší procházka. Ten základní úsek mezi vesnicemi Bomerano a Nocelle , který chodí většina lidí měří jen 5 kilometrů. Když si jej chceme prodloužit do Positana, tak si přidáme ještě 4 kilometry navíc. 

Tímto malým trekem ale nemusíme putování po tomto krásném výběžku omezit. Tato oblast mezi Amalfi a Sorentem je doslova protkána množstvím značených turistických tras a přírodních krás. A Amalfské pobřeží je i údajně nejhezčím pobřežím v Itálii. 

Můj den  na této trase začal v Bomeranu a nevypadal hezky. Vše bylo zahaleno oparem a slunce se teprve po deváté hodině ranní začalo trochu proklubávat. 

Dal jsem si tedy ještě v první občerstvovací stanici kafe , rozhodnut nic neuspěchat. A trochu se to čekání i vyplatilo, neboť když jsem se vydal na trasu, začínalo být i vidět čarokrásné okolí trasy. Po levici mne provázelo moře s výhledy ba ostrov Capri a také do městeček v zálivech . Výhled byl občas pozměněn pohledem na terasovitá políčka, na kterých se pěstovala hlavně vinná réva, s pro nás nezvyklým vedením. Žádné dráty, jak známe vedení vinné révy z našich vinic, ale kůly, které připomínaly spíše nám známé Pergoly. Po pravici pak byly k vidění podobné věci a vrcholky skal, jen to moře tam chybělo.

Proč Cesta Bohů?Podle legendy sem bohové sestupovali, aby se dostali k moři, kde se sirény snažili svést Odyssea svým zrádným zpěvem. 

A ta cesta má v sobě cosi Božského. Ani mi nevadil částečný opar, protože ten tomu dodával tak trochu i zvláštní, až mystikou atmosféru. Krom neopakovatelných výhledů jsem viděl podle cest mnoho květů a bylin. Vzduch byl místy prosycen vůní divoké máty a rozmarýnu. Krom flóry bylo vidět i něco z místní fauny. Potkal jsem stádo koz, množství ještěrek a motýlů. Jestli někdo hledá malý, zemský ráj, tak jej rozhodně na této nezapomenutelné pětikilometrové trase najde. 

A radím ji neuspěchat.Z té nádhery není kam spěchat. A nezapomenout si dát v ikonickém stánku na konci trasy v Nocelle domácí limoncelo. Je vynikající a u toho limoncela pozorovat z terasy kus trasy , na kterou je odsud vidět a nechat si vše pomalu doznívat.

Den ve znamení koní

 

11.5.Den ve znamení koní

Ráno si tak v klidu ještě ve stanu čtu a najednou mi cosi vráží čumákem do stanu a očuchává jej . Myslel jsem si, že je to pes . Ale trochu jsem váhal, protože ten čumák mi připadal nějak větší. Zařval jsem nahlas: ,, Běž pryč”. Poodstoupil . Chvíli jsem čekal, zda se neobjeví znovu a když již jsem měl téměř jistotu, že se neobjeví , vykouknul jsem ze stanu a první co dnes vidím je koňská hlava nad mou hlavou. A před vchodem další dva koně a za nimi se pásly další tři.

Ty zvědaví koně tam stáli nehybně jak sfingy, jako by ještě v životě neviděli člověka se na mne zvědavě dívali. Spíše to ale bylo tím, že ještě ve svém životě neviděli stan. Zkusil jsem toho největšího zvědavce prohladit po nozdrách, a když neucuknul a nechal si to ode mne líbit, usoudil jsem, že jsou hodní, sbalil jsem si stan a vydal se krásnou horskou stezkou směr Bomerano, kam jsem si naplánoval svůj dnešní cíl.

Cesta byla dlouhá necelých 10 kilometrů a místy trochu náročnější . Opět mi připomněla cestu životem, jak tomu u poutních cest bývá. Nečekané situace, které bylo třeba vyřešit s chladnou hlavou, klacky přes cestu i tvrdý pád na zem. A nad tím vším čněly ty pozitivní momenty a krásné chvíle. 

Šel jsem po většinu dne po té straně, na které se majestátně tyčí Vesuv , kolem něj se rozprostírá nekonečná sídelní kaše táhnoucí se podél Neapolského zálivu. Ty pohledy na Vesuv, záliv i okolní vrcholky hor byly úchvatné. Podél cesty kvetly orchideje, doplňované sytou modří macešek, jinde zase byly louky posety jemnou modří sasanek a spoustou dalších květin nejrůznějších barevných tónů. Vzduch byl prosycen mořem a místy i intenzivní vůní horských bylin . Nejvíce voněly koberce divokého tymiánu a mateřídoušky.   

Když jsem dbočil na protilehlou stranu poloostrova spatřil jsem městečko Bomerano, kam jsem chtěl dojít. Z mého úhlu pohledu mělo to město tvar srdce . Byl na něj moc hezký pohled. 

Když jsem sestupoval směrem dolů slyšel jsem dost intenzivní hluk. Podíval jsem se před sebe a ze stráně přede mnou se řítil kůň, obtěžkán kládami. A za ním další koně s tím samým nákladem. U nás jsem viděl vždy, že dřevo táhli  v lesích za sebou, ale tito měli ty klády přivázané k sedlu. 

Začal jsem fotit a natáčet a v tom se jeden kůň řítil na mne. Naštěstí se zastavil těsně přede mnou, otočil se a začal utíkat zpět. Bylo to jak se říká o fous, ta kláda mne minula asi tak o metr. Dnešní den byl tedy tak trochu ve znamení koní, ale stál za to. Spatřil jsem opět mnoho krás tohoto světa a Evropy, kterou se nám novodobý Hitler v Kremlu snaží zničit. 

  

Trek po svých začíná.

 

10.5.2022

Opouštím Ischii i manželku a vydávám se vstříct osamělému třítýdennímu dobrodružství.

Včera večer jsme poseděli u vynikající večeře, kterou nám připravili naši Česko- Italští kamarádi, Martina s Mikim . Vše jsme, tak jak se na místní poměry sluší řádně prolili bílým vínem a vyzkoušeli i vynikající domácí limoncelo a další likéry z produkce Mikiho táty. 

Ráno nás Martina odvezla na rychloloď odplouvající z Foria do Neapole a po chvíli jsme již jen nostalgicky pozorovali vzdalující se ostrov, na kterém jsme prožili několik báječných dní a zároveň se těšili na další shledání s těmito báječnými lidmi a krásným ostrovem, který stojí za to navštívit znovu. 

Kdybych jej měl stručně charakterizovat , líbilo se mi na něm především to, že není tak zkažen turismem, jako mnohá jiná přímořská letoviska. Na ostrově nejdou vidět nevzhledné turistické resorty a vše souzní s okolní krásnou přírodou. Můžeme se tak procházet po malebných městečkách i vesnicích, naplánovat procházku kouzelnou přírodou po četných turistických stezkách i si vychutnat skvělou večeři z darů moře  v četných stylových přístavních restaurací s pro nás suchozemce neokoukatelným výhledem na lodě a moře. A vše je velmi dostupné místní dopravou. Je to takový malý zemský ráj.

A když se nám nechce do restaurace na jídlo , můžeme si pokrm zabalit do alobalu, vykopat díru v horkém písku na jedné z místních pláží  a jít se vykoupat v moři a zatímco se budeme oddávat jeho vlnám, jídlo se nám připraví samo díky geotermice. A když se nám nechce koupat v moři, je tu nespočet termálních koupelí. A dokonce i jakýsi kompromis moře i horké termální prameny se tu mísí dohromady v jedné zátoce a můžeme si zde vychutnat dvojnásobnou léčebnou sílu moře a termální vody. 

Pak následovalo rozloučení s manželkou, která musela odletět plnit své pracovní povinnosti a já coby důchodce nelimitován délkou dovolené jsem vystoupil z komfortní zóny a vydal se příměstskými vlakem z Neapole do Castella Mmare di Sabina a odtud kabinkovou lanovkou do hor, kde začne mé toulání po Amalfském výběžku a hlavně po Cestě Bohů, ke které mne inspiroval můj oblíbený seriál Po Evropských stezkách a na kterou se moc těším. Tentokrát nepůjdu po jedné stezce z bodu A do bodu B, ale vymyslel jsem si takový okruh po výše zmíněném výběžku a zbude- li čas do odletu 3.6., tak k tomu ještě něco přidám. 

 

Procida

 

8.5.2022 Procida

Dnešní den byl ve znamení výletu na nejmenší z obydlených ostrovů v Neapolském zálivu. Ten ostrov , který má jen něco málo přes 4 kilometry čtvereční obývá 10 000 stálých obyvatel. Je tedy poměrně hustě zabydlený a v některých místech jsou malebné , různobarevně zbarvené domky na sebe nalepeny, jak vlaštovčí hnízda , která jsou propojena místy velmi úzkými schodišti. 

Ta pitoreskní barevnost domků, která mne upoutala již z paluby trajektu, kterým jsme na ostrov přijeli souvisí historicky s tím, že původně byl tento ostrov převážně ostrovem rybářů. Ti si natřeli své domky různými pastelovými barvami tak, aby již zdáli viděli, kam mají připlout. Každý měl tak nejen svůj domek, ale i vlastně maják, protože ta barva fasády byl i nezaměnitelný orientační bod.

Každopádně Procida, bylo zatím to nejhezčí , co jsem zde viděl. Má své nepopiratelné kouzlo, onoho pověstného genia loci. A má také svá nej. Krom toho, že je to nejmenší obydlený ostrov v Neapolském zálivu, byl zde v roce 1957 postaven pro dopravu sladké vody z pevniny první podvodní vodovod na světě. 

Mají zde i svůj citronový chléb, který neroste nikde jinde, než na tomto ostrově. Plody tohoto endemického citronovníku jsou střední až velké velikosti a mají velkou světle žlutou slupku ,s větším dřeňem než jiné druhy citronů (z tohoto důvodu se mu říká „citronový chléb“).  Jejich parfemace je intenzivní a šťáva příjemně kyselá.  

Tento citron lze použít k výrobě šťáv, k dochucení jiných pokrmů nebo jej lze jíst samotný, nakrájený na plátky, jako dezert. Místní specialitou je salát vyrobený z tohoto citronu, který jsem ze studijních důvodů také pozřel. Byla to nevšední kombinace nakrájeného osoleného citronu promíchaná s cibulí, zakápnutá olivovým olejem a jemně posypaná drceným chilli. 

Region Kampánie tento citron zařadil na seznam tradičních zemědělsko-potravinářských produktů Kampánie .

Citron na Procidě proniká i do jiných gastronomických specialit. Stačil jsem ještě ochutnat špagety s citronem s mušlemi, vypít citronádu, dát si citronovou zmrzlinu a citronový zákusek k odpolední kávě.

 K velmi silným zážitkům pro mne patřila návštěva bývalého vězení. To se nachází na nejvyšším bodě ostrova . To místo se jmenuje Palazzo D’Avalos. Kdysi tu žila vládnoucí rodina, později byla budova předělána na vězení, které zavřeli v roce 1988. Vše je tu ponecháno tak, jak to bylo po odchodu posledního vězně a ohlodáno zubem času. 

Díky své profesi právníka  jsem navštívil řadu vězení, ale toto bylo něčím jiné, výjimečné. Ne architektonicky, po této stránce se mi líbí nejvíce věznice Plzeň-Bory, ale umístěním, které skýtá skrze mříže cel krásné panoramatické  výhledy. Z cel na Ostrov Capri a ze samotek na protilehlé straně věznice na Neapol a Neapolský záliv. Vzhledem k tomu, že zde byli pouze vězni odsouzeni pouze na doživotí , užili si těch pohledů do sytosti. Těch 5 Eur za prohlídku určitě stojí. A Procida se svým kouzlem samožejmě též, i když trajekt stojí dvojnásobek vstupného do věznice.

 

Okružní jízda po Ischii + recept na králíka po Ischijsku

 

Okružní jízda po Ischii 5.5.2022

Protože naše kamarádka Martina je nejen takřka starousedlice , ale zároveň i spolumajitelkou cestovní kanceláře specializující se na organizování pobytů a nejrůznějších aktivit na tomto krásném ostrově ,pojala naši návštěvu s profesionalitou sobě vlastní. Již při skvělé večeři , při které se stůl v restauraci u pláže prohýbal mořskými specialitami, mezi kterými byly například plátky mečouna, tuňáka, sardinky i chobotnice, to vše protkáno slávkami a plátky citronu se můj zápisník i mozek plnily množstvím zajímavých informací o tomto ostrově.  

Druhý den jsme vyrazili autem s Martinou a její přítelem Mikim na okružní jízdu po ostrově , která čítá jen o něco málo více, než 30 kilometrů. Ostrov Ischia nepatří k velkým ostrovům. Z jednoho konce ostrova na druhý je to pouhých 12. kilometrů. Ač malý, tak je velmi rozmanitý a nabízí toho opravdu hodně. A je zde i velmi dobře vyřešena doprava, protože autobusy jezdí v krátkých intervalech po ostrově v obou směrech. 

Při naší okružní cestě jsme viděli například dům, kde se rekreoval Václav Havel, ale třeba i hotel ve kterém se seznámila Elitabeth Taylorová při natáčení filmu Kleopatra s Richardem Burtonem. 

Dostali jsme do ruky mapky do kterých nám naše milá průvodkyně zakreslila ta nejzajímavější místa na ostrově a mnoho a mnoho nám o nich vyprávěla. Postupně jsme se na těch místech zastavovali a vychutnávali si atmosféru tohoto pozoruhodného ostrova, tu pozorujíce rybáře prodávající ze svých lodí čerstvě ulovené ryby a mezi tím opravující poškozené sítě, onde jsme zase pozorovali, jak v jedné restauraci vyloupávají z dlouhých lusků boby.

Tento ostrov není tak poničen cestovním ruchem, jako je tomu u mnoha jiných středomořských destinací a tak jsme projížděli i cestami vinoucími se mezi políčky a vinicemi , lesy i malými malebnými vesnicemi.

K zajímavé zastávce patřila ta v  lázních Nitrodi . Nejsou to honosné, velké lázně v našem slova smyslu. Hlavní objekt je poměrně malá jednopatrová budova. Dokonale splývání s okolní přírodou .V šatnách se můžete převléci a pak se postavit pod jakoukoliv sprchu, ze které proudí na vaše tělo léčivá voda, obohacená o různé minerály. Některé pomáhají ženám při gynekologických onemocněních, jiné mají význam pro pohybové ústrojí. Stačí se pouze posadit na plastovou židličku a nohy si omývat od kolen dolů vlažnou vodou. Dochází tím k prokrvení dolních končetin. 

V prvním patře je velká terasa se spoustou lehátek a křesílek určených pro odpočinek turistů i pacientů, jakož i v patrech vyšších, kam se dá vyjít po cestách lemovaných různými aromatickými bylinami, které uvolňují příjemou vůni svých silnic .

Součástí léčebné terapie je i pitná kůra této minerální vody. K zakoupení je i léčebná kosmetika a pod areálem je i jedna sprcha, pod kterou se lze oddávat léčebného účinku zdarma.

Celý objekt těchto malých lázní je obklopen zalesněnými kopečky, je tam ticho, klid a čistý vzduch. Ideální místo pro odpočinek.A nad ním je i výborná restaurace A cantina di Nitrodi , kde jsme si dali k obědu na terase pohledem do vinice vynikajícího králíka, který je místní specialitou. Tím tajemstvím co odlišuje nám známou úpravu králíka od té zdejší je směs bylin , které dávají této úpravě nezaměnitelnou a veskrze lahodnou chuť. A bílé víno z místní produkce posunulo tento náš gastronomický zážitek ještě o patro výše. 

KRÁLÍK PO ISCHIJSKU

Potřebujeme:

  • 1 králíka
  • 500 g rajčat,
  • 200 ml bílého vína,
  • 50 ml olivového oleje,
  • 4 stroužky česneku,
  • feferonku,
  • bazalku, tymián, majoránku, rozmarýn
  • sůl, pepř

Na olivovém oleji orestujeme neloupané stroužky česneku. Vyndáme a opečeme králíka. Přilijeme víno, odpaříme, přidáme rajčátka, sůl, pepř, tymián, bazalku, rozmarýn, majoránku, nasekanou feferonku a dusíme 20 minut. Nakonec sundáme poklici a dopečeme v troubě doměkka.

Neapol, první setkání

Začátek italské cesty 3-4.5.2022. 

Na cestování se mi líbí to, že krom poznávání jiných kultur, památek i přírodních krás člověk potká i nové , zajímavé lidi. 

Při naší letošní plavbě po Nilu jsme potkali úžasný Česko-Italský pár, Martinu a Mikiho, kteří žijí na krásném ostrově v Neapolském zálivu, na Ischii. Spojily nás podobné názory i styl humoru. Bylo nám spolu dobře a tak to přátelství neskončilo na Nilu a momentálně má pokračování na tomto malebném ostrově.

Svou nynější cestu mám rozdělenu na dvě fáze. Ta první je komfortní po boku manželky a ta druhá, až odletí plnit své pracovní povinnosti bude putování pěšky s batohem po krásných místech Kampánie. Mimo jiné mám v plánu projít úsek s romantickým názvem:,,Stezka Bohů.”, který se řadí mezi nejkrásnější světové stezky.

Protože Ischia nemá letištní plochu, vedla naše cesta nejprve do Neapole, odkud jsme se na ostrov přeplavili trajektem. Jak jsem psal výše tato naše cesta je i o setkání s přáteli . V této souvislosti jsem chtěl zmínit ještě jedno, tentokráte neplánované setkání. Když jsem čekal v Neapoli na letišti na svůj batoh, najednou slyším : ,,Ahoj Luboši”. Otočím se a tam stojí kamarád z Prahy Vojta, se kterým jsem se neviděl několik let. 

Ubytovali jsme se asi dva kilometry od centra , v místech, kde nebyli turisté, ale místní a začali poznávat tu pravou turismem nezkaženou tvář tohoto zvláštního města. Taková místa mám v poslední době čím dál, tím radši. Ulice bez turistů i kýčovitých suvenýrů, naháněčů do restaurací a barů. Jsou to místa, kde vám prodavač nic nevnucuje , ale se zájmem s vámi promluví, dá ochutnat a doporučí, zrovna tak je tomu i v restauraci . 

Navštívili jsme jednu pizzerii, kde mě chuť té pizzy vystřelila do oblak, se zájmem jsem sledoval, jak nám přímo na stole jednu pizzu flambuje a hezky jsem si s pizzařem popovídal a ještě od něj dostal zdarma výborné domácí limoncello. 

Další den, respektive vzhledem k odjezdu trajektem na Ischii jsme prošli tak trochu střed města. K podrobnému popisu míst se proto necítím povolán, neboť bych tomuto zvláštnímu městu musel věnovat více času, abych se mu dostal více pod kůži . Budu se proto snažit popsat jen své první dojmy . 

Charakterizoval jsem Neapol, jako zvlášťní město. To proto, že z mého úhlu pohledu je naprosto odlišná od jiných italských měst, která jsem měl možnost vidět. Dost špinavá a zanedbaná, plná temných zákoutí, ale přes to má své tak trochu tajemné kouzlo. Nejvíce mne  překvapilo množství bezdomovců na turisticky velmi exponovaných místech. 

Třeba na konci v Náměstí lidu – Piazza del Plebiscito s Královským palácem a významným divadlem Teatro di San Carlo . Toto neapolské náměstí, kterému dominuje bazilika sv. Františka z Pauly na straně druhé. Kupole baziliky připomíná římský Pantheon a přilehlá kolonáda se inspirovala Berniniho kolonádou na náměstí sv. Petra ve Vatikánu. A právě tato kolonáda , kde bychom spíše očekávali malebné obchůdky a kavárničky je plná bezdomovců a páchne močí. Ne nejsem k těmto lidem netolerantní, ale myslím si, že na takových místech by být neměli. Vlastně oni se chovají netolerantně k městu , ve kterém nalezli útočiště, jeho obyvatelům i návštěvníkům. 

Určitě se budu snažit do tajů Neapole během mé , téměř měsíční cesty proniknout více  a získat i více poznatků.

 

Oybin

                                                 

 

   Tři v jednom

26.3.2022

Konečně se přihlásilo jaro i se svými prosluněnými dny a tak jsme si s manželkou naplánovali výlet . Padl návrh na nedaleké Lužické hory. Mám tyto hor rád, pro jejich malebnost a také zde nikde není přetlak turistů, jako tomu je například v sousedních Jizerských horách, či Krkonoších.  Oko na mapách. cz mi spočinulo v Oybinu na Německé straně , která se jmenuje Žitavské hory. To místo jsme nenavštívili poprvé, ale alespoň pro nás patří k místům, která neomrzí. Má onoho pověstného genia loci. Malebné městečko je v klínu zmíněných hor v údolí, uprostřed něhož je pískovcová stolová hora, na které je rozsáhlý areál ruin stejnojmenného hradu a kláštera.  Okolo města je bezpočet turistických tras, které lze zokruhovat . Tyto cesty lze naplánovat tak, abychom mohli procházet skalními městy a kochat se krásnými výhledy. 

Autem jsme zaparkovali na parkovišti v lese za vesnicí Lückendorf , které je zdarma a vyrazili nejprve po žluté a pak zelené do Oybinu. Nedaleko před Oybinem jsou dva velmi zajímavé skalní útvary , které se jmenují Thomasfesen a Thomaswarte. Způsobem vzniku mi tyto útvary připomínaly naše Kokořínské  Pokličky, kdy v části pískovcové skály je větší přítomnost železa a tato část pak více odolává přírodním vlivům, nežli ta druhá, což v důsledku vytváří bizarní tvary. Tyto skály měly i zajímavý  hnědý nádech ve své dolní, zkorodované části.  Prošli jsme poté kolem menšího skalního městečka, abychom pak přišli do Oybinu, a navštívili další cíl- ruiny hradu a kláštera, na kterých je pozoruhodné i to, že je zde silná česká stopa. 

Oybin (Ojvín )totiž patřil králi Janu Lucemburskému a hrad nechal výrazně přestavět ve 14. století jeho syn Karel IV. Hrad byl poté jeho oblíbeným sídlem. A rozhodnutím Karla IV zde byl vybudován i klášter Ceslestýnů. Cestou ke zříceninám je ještě jedna lahůdka, která stojí přinejmenším za povšimnutí. Procházíme kolem nenápadného kostela , který má název horský. Jeho stavba byla započata v roce  709 a dech nám vyrazil jeho interiér. Je totiž výjimečný rozsahem a provedením vnitřní malířské výzdoby tzv. Grisajovou technikou s biblickými motivy, kterými jsou vymalovány i dřevěné kazetové stropy.  Oltář byl nezvykle zakryt plátnem, abychom se zcela náhodou dozvěděli později v nedaleké Žitavě proč.  Po prohlídce areálu zřícenin jsme si ještě prohlídli přilehlý hřbitov, odkud je hezký pohled do okolí a na stěny zřícenin. Ve vedlejším hostinci jsme poté trochu pomohli německým pivovarům a okružní cestou po stolové hoře ,  která nás obdarovala opět překrásnými výhledy jsme došli k východu z hradu a po modré, zelené a žluté mezi skalami došli k automobilu.

Naše cesta pak pokračovala do Žitavy, která je též co by kamenem dohodil od našich hranic.  Žitava je malebné městečko s hezkým okolím a skrývá dvě výjimečné rarity. Jedná se o  velké Žitavské postní plátno  a malé Žitavské postní plátno . To první je z roku 1472 a zobrazuje 90 scén ze Starého a Nového zákona od stvoření světa až po poslední soud. 

Malé Žitavské postní plátno z roku 1573 znázorňuje monumentální scénu ukřižování, kterou rámuje 30 pašijových symbolů (Arma Christi). Předvelikonoční 40 dnů čítající Popelečnou středou počínající a Velikonoční nedělí končící (ostatní neděle se do této doby nepočítají) čas je pro křesťany časem odříkání, pokání a naladění se na Velikonoční svátek (Z mrtvých vstání). Poprvé  v roce 1000 n.l. je zmíněn zvyk, zahalovat plátnem oltářní prostor kostela včetně všech relikvií. Tato plátna byla nazývána „hladová plátna“ (Hungertuch) nebo taky „plátna tužby“ (Schmachtlappen), protože jejich účelem bylo ukrývat nejsvatější relikvie před zraky „hladovějících“ či „toužících“ věřících. Fyzický půst byl doplněn eucharistickou abstinencí, proto se tato plátno nazývala také postní plátna (lat. Velum quadragesimale). Původní postní plátna bývala zřejmě jednobarevná – fialová (barva pašijové doby) a jejich smysl byl pouze v zahalování oltáře. Později byly zdobeny vyšívanými či malovanými motivy z dějin spásy. Tak vznikaly více čí méně velké textilní bible s různě bohatým obrazovým programem. Do dnešní doby se zachovalo pouze jen několik málo takovýchto důkazů středověké zbožnosti a jedním z nich je právě Velké Žitavské postní plátno. Plátno vytvořené v roce 1472 neznámým umělcem je 8,20 m vysoké a 6,80 m široké a patří mezi nejstarší a největší na světě. Rozděleno jako šachovnice na 10 řádků o vždy 9 polích je na něm znázorněno 90 motivů ze Starého a Nového zákona od Stvoření světa až po Poslední soud. Celkem 45 obrazů se vztahuje na Starý zákon a 39 na Nový zákon. 

Šest obrazů pochází z apokryfů a vyobrazuje příběhy o Marii. Tento typ postních pláten je označován jako „Políčkový typ“ (Feldertyp). Ve světě je dochováno pouze 18 exemplárů a v Německu pouze jeden jediný, a to právě velké Žitavské postní plátno. S velkým žitavským plátnem se pojí ještě jedna historie. Na sklonku druhé světové války bylo ukořistěno Rusy. Rozstříhali jej na 4 kusy a udělali si z něj zástěnu v lesní sauně…… Naštěstí se jej podařilo v lese po válce nalézt a v devadesátých letech pečlivě rekonstruovat a tak toto vzácné dílo můžeme obdivovat v celé své kráse.  Na Žitavě je zvláštní též její zvláštní poklid, který má více německých měst na hranicích s Polskem a Českem.  Dodnes se totiž zde nepodařilo doplnit vysídlence, kteří se odsud odstěhovali po pádu NDR. Ten úbytek obyvatelstva v počtu 25% se stále nedaří zacelit, ač zde fungují různé podpůrné programy a dokonce sem přesídlují do levných bytů i někteří Češi.  No a protože v názvu tohoto článku je tři v jednom – Žitava se nachází geograficky v tzv. Trojmezí. Trojmezí  je  místo, kde se setkávají hranice tří států. Na mapě Evropy jich najdeme desítky. Česko – německo – polské Trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Státní hranice vedou středem obou toků.  Tak jsme zpět jeli po části Polska, abychom cestou domů jako třešničku na dortu navštívili pivovar Cvikov, kde je vynikající pivovarská restaurace a jejich dvanáctka Klíč má pořádný říz. 

U Pinkasů

 

U Pinkasů

Mohou mít hospody své kouzlo?

Podle mého úsudku a pozorování ano. A někdy dokonce i podmanivé s oním pověstný geniem loci, duchem místa chcete-li.

Jednou takovou, která je spjata neodmyslitelně s historií Prahy a také historií českého ležáku plzeňského typu je hostinec U Pinkasů.

Přenesme se na chvíli o 180 let zpět . Píše se rok 1842 a v Plzni vzniká nový druh piva na základě spodního kvašení. Tím dnem, který se zapsal do dějin nejen českého pivovarnictví je 5.říjen téhož roku . Sládek Josef Groll uvařil první várku ležáku, který je v různých obměnách pod označením ,, Pils” ,dnes nejprodávanějším druhem piva na světě.  My si jej hodně počešťujeme, ale pravda je, že Josef Groll byl z Bavorska  a tedy Bavorák, jak poleno. 

Plzenští si najali tohoto sládka aby jim vařil pivo bavorského typu. Ten však záměrně udělal chybu v technologickém postupu, aniž by dopředu znal výsledek a uvařil podkvašené bavorské pivo, ale z odlišných českých surovin (žateckého chmele, měkké plzeňské vody a světlejšího sladu připravovaného anglickou technologií). 

V hostincích „U bílé růže“ a „U zlatého orla“ na plzeňském náměstí sklidilo toto pivo veliký úspěch. Plzeňský kronikář poznamenal: „Jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“

Ani ne o rok později pražský krejčí Jakub Pinkas si v dubnu 1843 nechává od svého přítele Martina Salzmanna dovézt dvě vědra plzeňského ležáku. 

Propadne jeho kouzlu, svou původní živnost pověsí na hřebík a otvírá hostinec. Pivo se těší takové oblibě, že je brzo nutné rozšířit prostory o sousední dům. A na pivo u Pinkasů v průběhu let zašel třeba František Palacký , Josef Dobrovský, Josef Jungmann, ale i T. G. Masaryk či Voskovec s Verichem nebo Bohumil Hrabal. 

Od roku 1882 převzala taktovku nad hostincem rodina Brabcových a zajímavé je, že podle původních receptů paní Brabcové se U Pinkasů vaří některá jídla dodnes. 

Mne nejvíce zaujala letní zahrádka z druhé strany objektu, která má neodolatelné kouzlo. Sednout si zde  popíjet lahodný mok je potěšením pro duši. A nesednout si sem za pěkného počasí by byla velká škoda. Ocitnneme se v jakémsi pohádkovém světě, kde kulisy nám tvoří stěny chrámu  Panny Marie Sněžné . Není a troufnu si říci i v celosvětovém měřítku tolik letních zahrádek zasazených do tak nádherných kulis. 

A  abychom nezůstal jen u piva , na webových stránkách restaurace jsem našel tento recept na ovocné knedlíky cituji : 

,,Skvělý recept na tento týden:

Ovocné knedlíky

25dkg hrubé mouky
2-3 brambory
1 vejce
špetka soli
asi 1/16l mléka
švestky
kysaná smetana
rozpuštěné máslo
cukr

Uvařené vychladlé brambory oloupeme. Nastrouháme je do mouky najemno. V mléce rozkvedláme vejce a nalijeme ho do mouky s bramborami. Výpracujeme hladké tužší těsto, které necháme chvíli odležet. Mezitím si omyjeme a osušíme švestky. Těsto vyválíme na dlouhý váleček a ukrajujeme z něho kousky. Uděláme z kousků kuličky, které rozplácneme, abychom do nich mohli plnit švestky. Dobře uzavřeme. Do většího hrnce dáme vařit vodu. Když začne vřít, mírně ji osolíme, stáhneme plamen a knedlíky do ni vložíme. Vařečkou odlepíme ode dna a vaříme je asi 5-7min. Když vyplavou napovrch, jsou hotové. Ještě je polijeme rozpuštným máslem a kysanou smetanou. Cukru každému dle chuti. “

Via Francigena 2022

 

Závěrečná zpráva ( 8-14.11.2022

Druhým rokem se toulám po Italské části poutní trasy Via Francigena,  ale nedošel jsem opět až do Říma, ač již pro tentokrát jsem byl Věčnému městu téměř na dosah. Téměř. Leč, cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné. Můj zdravotní stav místo toho, aby se zlepšoval, se naopak zhoršoval, a tak jsem se rozhodnul to vyležet a zaplatil si v Ronciglione další 3 noci. 

Navštívil jsem lékárnu a cestou v prodejně ovoce a zeleniny si koupil plno mandarinek a hroznového vína, zalezl si do své komůrky a ládoval se tím vším, četl jsem si a poslouchal audoknihy, když jsem zrovna nespal, a že sem toho prospal opravdu hodně. 

Přišlo mi to i takové zvláštni a do jisté míry osudové, protože jsem zůstal ve městě, ve kterém jsem v mládí strávil malou část svého života. 

Svůj příchod jsem si ale představoval poněkud jinak. Tak trochu tiumfální. Těšil jsem se na ten okamžik, kdy tam přijdu a budu si vychutnávat každý krok a snažit se rozpoznávat místa, a třeba i tváře lidí. 

 V mých představách byl nejsilněji vizualizovaný okamžik, kdy večer, poté, až se někde ubytuji, přijdu do pizzerie, kde jsme tehdy pracovali, sednu si k vyhřáté peci, kde se topilo dřevem z lískových ořechů a objednám si pizzu a budu si ji vychutnávat, dívat se do pece na praskající oheň, nasávat tu směsici vůně kouře , rormarýnu a bazalky, kterými vždy byla místnost prosycena. 

A třeba tam bude ještě Asunta, nebo Fabricio , vždyť byli tehdy o pár let mladší než já, nebo třeba štamgast, na jehož jméno si nepamatuji, ale na přezdívku ano.  On vždy přicházel takovou zvláštní, klouzavou chůzí, která mi připomínala pohyb na lyžích. Dal jsem mu tehdy přezdívku Tomba, která se velmi rychle ujala. ( Alberto Tomba je bývalý italský lyžař, specialista na slalom a obří slalom, olympijský vítěz, mistr světa a držitel velkého i malého křišťálového glóbu.)

Jak to mnohdy bývá, nejen na cestách, ale i v životě , někdy se ty představy a sny od reality sakra liší. 

Po třech dnech v posteli jsem se odhodlal jít alespoň na malou procházku městem. Nic ani nikoho jsem po těch 32 letech nepoznával. 

Bloudil jsem jeho uličkami křížem krážem, nasával tu onou zvláštní a neopakovatelnou atmosféru starých italských středověkých měst. Chvíli jsem se také posadil mezi místní důchodce , kteří mne zde v Itálii fascinují tím, že velmi často jen tak sedí před četnými kavárnami , špacírkou si podepírají hlavu , povídají si, nebo jen tak pozorují provoz na ulici.  

Pozorujíc je , kladl jsem si mnoho otázek. Vyzařuje z nich takový velký vnitřní klid, nejsou na nich vidět  zámky stresu, jako na mnohých našich seniorech. Zřejmě si neposílají řetězové emaily s dezinformacemi a neposlouchají falešné proroky, jejichž vláda a moc je založena na stresu a strachu ostatních. Alespoň takový to na mě dělá dojem . 

Pro doplnění mého pozorování je zde ještě jedna , také poměrně četná kategorie důchodců.  V mnoha živnostech, především v restauracích a kavárna jsem se setkal s tím, že tam pracují a obsluhují lidé i ve velmi pokročilém seniorům věku.  To je zase dáno tím, že většinou jde o rodinné firmy, jejichž  vývoj nebyl jako u nás ničím přerušen  a ti lidé jsou s tou firmou tak spojeni, že neodejdou, dokud je, jak se říká ,, smrt nerozdělí.” 

Každopádně i na parte, u kterých  je v Itálii zvykem mít je vyvěšená veřejně můžeme často vidět velmi úctyhodný věk úmrtí. 

Není divu, Itálii patří podle statistik 4. místo v délce věku  dožití  (83,2 let) ze 190 sledovaných zemí  světa. Lépe již na tom jsou jen Španělé  , Švýcaři a Japonci kterým patří první příčka (83,9 let). Pro milovníky statistiky ještě uvádím, že my jsme až na 35 místě (78,9 let) a na poslední, 190 příčce je Siera Leone (52,2 let). Asi na tom přístupu k životu  dolce vita  něco bude. 

Poslední dva dny to byla již jen taková menší rekonvalescencí procházka, cca do  8 kilometrů vzdáleného města  Capranica. Cesta vedla téměř převážně mezi plantážemi lískových ořechů, v nichž probíhal čilý ruch spojený s posklizňovou úpravou obrovských keřů připomínajících spíše stromy. Ty podzimní práce spočívaly v prořezávání větví , přebytečných výhonů a v celkovém prosvětlování keřů tak, aby z každého čněly pouze  čtyři  zdravé silní výhony, zaručující bohatou sklizeň velkých plodů  na další rok. 

V Capranici mne čekalo další středověké město, kde se zastavil čas, jeho pitoreskní uličky a zákoutí, o kterých jsem psal již mnohokrát v souvislosti s jinými italskými městy a třeba i výborné špagety s pistáciemi, prý místní specialita v podniku vedeném staroušky, kteří byli v pokročilém věku.  Vyzkoušel jsem u nich ještě hovězí na houbách a obojí bylo víc než skvělé a porce víc než obvyklé. 

A pak se již vše nějak zrychlovalo, další den jsem šel 3,5 kilometrů na  vlak. Cestou jsem si sbíral v aleji, která lemovala silnici jedlé kaštany, abych mohl udělat doma manželce tu polévku z kaštanů a cizrny, která mne tak oslovila ve Viterbu, a kousek před nádražím jsem i jeden kaštan tak trochu symbolicky zasadil do země, abych vrátil přírodě co jsem si vzal a říkal jsem si, že třeba někdy , až tady již dávno nebudu, vyroste z toho kaštanu strom a jeho plody budou sloužit lidem a třeba si z nich udělají také tu dobrou polévku, anebo úplně něco jiného.

A zůstávají tak do budoucna další nedošlapky a možná i příšlapky na mé nedokončené Via Francigeně, na kterou se, budu-li živ a zdráv co nevidět vrátím.

V ulicích Ronciglione

V ulicích Ronciglione

 

 

Capranica
Capranica

 

Noční Řím

 

Via Francigena 2022

7.etapa – 7.11.2022

A je tady sedmička. Nikoliv pionýrů, jak pamatujeme my starší a pokročilí , ale má letošní 7 . etapa na Via Francigeně v 7. listopadový den, který je naštěstí již normální den a nezačíná měsíc přátelství se sovětským svazem , se kterým přišla bída na zem, jak také pamatujeme my pamětníci. 

Dnešní den byl pro mne ve znamení vzpomínek, ne však na události popsané v prvém odstavci, ale na rok 1990, kdy jsem s kamarádem Arnoštem  těsně po revoluci jel zrovna sem, do míst, jimiž procházím na chvíli pracovat a nasát tak tu západní atmosféru, která nám nebyla po dobu našeho dětství i dospívání dopřána poznat. 

Plní nadšení jsme tehdy česali olivy , pak s nimi jeli do lisovny oleje, poté do mlékárny pro sýr, a hup do pizzerie, kde nám začala druhá směna , právě tím sýrem, který jsme umleli v mlýnku s pak jim posypávali  pizzy. 

Pomalu jsem šel tím krajem vzpomínek a snažil se rozpoznávat , ale moc mi to nešlo.32 let je asi dost , aby člověk zapomněl, dokonce ani tu pizzerii jsem nenašel, vím že byla v kopci po pravé straně, ale ono těch kopců je zde poněkud více. Ještě zítra to zkusím a doufám, že to není začáteční skleróza.

Nejprve jsem šel ještě dlouho kaštanovým lesem a u silnice i potkal pár sběračů. Ono jich tu je tolik, že se to ani vysbírat nedá. A to se krom lidí, snaží i divoká prasata, soudě alespoň dle velkých rozrytých  ploch a též chrochtání, které jsem slyšel večer, když jsem nocoval ve stanu. 

Kaštanové lesy přešly plynule v lesy dubové a posléze bučiny a to jsem již sestupoval do údolí k překrásnému jezeru Vico na jehož hladině se odrážely hřejivé  sluneční paprsky, kterými byl příjemně prohřátý dnešní den . 

U jezera jsem si udělal příjemnou, leč ne dlouhou přestávku . To je trochu nevýhoda tohoto období, když to máme 14:10 ve prospěch tmy , ale proti 20:4, co jsem zažil počátkem roku ve Finsku to ještě jde. 

Od jezera až do Ronciglione , města mých vzpomínek jsem šel výhradně kolem plantáží lískových ořechů , kterých je zde neuvěřitelné množství. Vybavoval jsem si tu chuť pizzy, kterou jsme tehdy dělali v peci, kde jsme topili výhradně dřevem z těchto keřů i  chuť oliv , které se sušili v kouři. Lepší olivy jsem od té doby nejedl.

Pak jsem vstoupil do města Roncignilone, dalšího italského středověkého města, kde se zastavil čas a dal di dobrou večeři , divočáka marinovaného dva dny ve víně se zeleninou( alespoň tak to bylo deklarováno v jídelním lístku) s polentou s houbami a pak si zalezl , tentokrát do postele doléčit své neduhy.

 A protože mám nad hlavou obraz s anděly, budu doufat, že to jsou mí strážní andělé a že mi pomohou.

´

Egyptský deník 2022

 

Egyptský deník, den sedmý – 4.2. 2022 – poslední den

Dnešní den byl onou pomyslnou tečkou za našim putováním po této zajímavé zemi.  Ráno jsme se jeli podívat na hráz asuánské přehrady, kde ani nebylo nic k vidění , krom přehrady , četných policejních i vojenských  hlídek a  pomníku Egyptsko – sovětského přátelství, na který jsou Egypťané z podivného důvodu hrdi. Zřejmě jim dosud nedošlo, že ona bratrská pomoc nebyla nikdy nezištná a to , co sovětský svaz vzal si stokrát uzmul zpět a navíc z obdarovaného udělal svého vazala. 

 V této souvislosti bych chtěl podotknout, že již samotný vjezd na přehradní hráz je zpoplatněn a  návštěva památníku též. Po krátké zastávce nad přehradou, kde jim ubývá voda, protože v  Etiopii nedávno čekal nás téměř nekonečný  přejezd do hotelu v Hurghadě. Náš autobus  se vydal na nekonečně dlouhou cestu zpět , tam, kde jsme před pár dny začali naše putování.Délka v kilometrech byla  522 kilometrů , pro lepší představu je to stejně jako z Prahy do Budapešti.  

Subjektivně však byla o mnoho delší, protože jsme často projížděli rozsáhlými aglomeracemi, kde, jak zpívá Karel Kryl : ,, Cesta je prach a štěrk i udusaná hlína.“  A k tomu v Egyptě četné retardéry neskutečně zpomalovaly naší cestu. . Jeden z účastníků zájezdu se takovým věcem věnoval detailně a napočítal jich 42. Mě spíše zajímala krajina a byl jsem doslova přilepen téměř po celou cestu o okénka a sledoval tu chvíli malebnou krajinu kolem Nilu porostlou palmami, banánovníky  a protkanou zelenými poli s obilím. Po chvíli tu malebnost však, zejména v rozsáhlých aglomeracích vystřídala drsná realita. Domy připomínaly spíše slumy známé z filmu ,,Milionář z chatrče,“ či cikánské osady z východního Slovenska a mezi tím se po ulicích povalovaly  tuny odpadků.  Opravdu větší bídu a  zároveň nepořádek jsem na vlastní oči neviděl , a to mám procestován již pěkný kus světa. 

Zamýšlel jsem se nad tím, proč se ti lidé žijící v těchto slumech ve svých životech neposouvají nikam dál a žijí tak, jak žili jejich předci a patrně tak budou žít i jejich potomci. 

Vzpomněl jsem si na svou babičku. Byla před druhou světovou válkou učitelkou na Podkarpatské Rusi. Učila ve venkovské jednotřídce ve Volovci, v horách, kam chodily děti i z okolních vesnic.  A v tom je podle mne ten problém. Ty děti tam chodili jen krátce , během zimy. Úderem jara je rodiče přestali posílat do školy . Musely se věnovat něčemu jinému, než bylo vzdělávání . Pásly dobytek a pomáhaly na polích i v tomto útlém věku.  Moje babička chodila , mnohdy i mnoho kilometrů pěšky do jejich nuzných stavení a přesvědčovala ty rodiče, jak je důležité vzdělání pro 

 budoucnost jejich dětí.  Ačkoliv měla velký dar výřečnosti a přesvědčovací talent, v tomto se jí moc nevedlo,  zhruba 80% lidí se jí nepodařilo přesvědčit, ani po opakovaných návštěvách . 

Vzpomněl jsem si na babičku, při každé návštěvě Ukrajinského venkova, kde je vše jak ve skanzenu. U každého dřevěného domu kravka, políčko, a další domácí zvířata . Vesnice , ve  kterých jsou povětšinou jen ženy . Muži , ti ze schopnějších vydělávají při mnohdy otrockých podmínkách v zahraničí.  Ti z mužů, kteří zde zbyli jsou povětšinou starci, nebo alkoholici. Pro nás, návštěvníky se vše jeví tak idylicky, fotogenicky, ale pod tím vším se skrývá tvrdý boj o přežití a tak to jde dál a dál .  Ve městech na Ukrajině je to o mnoho lepší. 

V Egyptě však tomu není tak ani ve městech, alespoň v těch, kterými jsme projížděli i v těch, která jsme měli možnost projít.   Na některých místech jsem byl tou bídou doslova otřesen. Úplně nejsilněji na mne zapůsobily  děti, které žebraly u jedné ze zastávek našeho autobusu a doslova se vrhaly na naše svačiny, které jsme jim dávaly . Při tom pohledu mi bylo doslova do pláče.  Kam se asi takové děti v životě posunou ? Naučí své děti něčemu jinému, nežli žebrat u autobusu? Myslím, že  je zde v Egyptě na vině také především špatná kvalita vzdělání. Náš průvodce nám říkal, že tam končí povinná školní docházka v 11 letech. A k tomu mají daleko více prázdnin na rozdíl od našich dětí. A v tom je podle mého odpověď na o otázku , proč jsou některé státy i v dnešní době tak chudé , a spousta lidí sotva přežívá a jejich život nemá perspektivu.  Některým autokratickým režimům samozřejmě takovýto stav naprosto vyhovuje a podporují ho, protože 

Však již Jan Amos Komenský  se snažil propagovat vzdělání jako hybnou sílu pokroku.  Jedna z jeho základních tezí zněla : : „Vzdělávání národa je cestou k lepšímu žití. “ Bohužel ani v době internetu ty myšlenky ještě daleko nedoběhly.  Alespoň do Egypta určitě ne. 

Via Francigena 2022

6. etapa – 6.11.2022

Dnešní nedělní den jsem se věnoval převážně Viterbu. V kavárně, kde jsem si dával ranní kávu jsem je poprosil, zda-li si mohu nechat u nich batoh, což jak jsem očekával nebyl problém, a tak jsem mohl lehkým krokem vyrazit poznávat toto město.

A že bylo co poznávat. Viterbo má opravdu co nabídnout .

Viterbo dnes patří mezi nejzachovalejší středověká města v Itálii. Po svém obvodu je obehnáno neporušenými hradbami, uvnitř města se nachází mnoho starobylých kostelů a rozsáhlých paláců.

Nejprve mé kroky vedly do  čtvrti San Pellegrino. Pro mne, který má rád středověký ráz měst to byl velký bonbónek.

Zde v této čtvrti je doslova zakonzervována podoba domů a ulic tak, jak tomu bylo ve 12. a 13. století. Byl to úžasný pocit procházet po všudypřítomné  kamenné dlažbě v úzkých křivolakých uličkách.Jakoby se člověk ocitnul někde v jiném časoprostoru, tak jsem si připadal .

Další kroky mne vedly do zdejšího  papežského paláce a přilehlého muzea kde jsou nádherné sbírky začínající exponáty z doby Etrusků.

Proč je papežský palác ve Viterbu, když jeho sídlo je v Římě? Na to je jednoduchá a alespoň pro mne překvapivá odpověď- oni tu po jistou dobu sídlili.

Do třetice jsem ještě navštívil zajímavé podzemí a pak se již ubíral ven, za hradby města. Cestou jsem okusil jednu zdejší polévku, která se jmenuje : ,, zuppa di veci e castagne”, což je velice dobrá a hutná polévka z cizrny a jedlých kaštanů.

Aby těch kaštanů nebylo málo šel jsem pak až do setmění kaštanový lesem a v něm si i za tmy rozdělil svůj polostan,  a jak píší tyto řádky zjišťuji, že mne tlačí do zad kaštany pod podlážkou. Budu mít tedy takovou kaštanovou noc.

  

 

Via Francigena 2022

 

 

 

5.etapa – 5.11.2022

Ráno jsem sbalil na louce pod Montefiascone svůj polostan a vydal se dál, směrem k Římu.

Polostan jsem svůj domeček začal nazývat proto, že ani oprava tyče se nepovedla tak, aby držel svůj původní tvar , kterým je oblouk. 

Výsledkem tedy je, že jsme tam oba ( já a batoh) natěsnáni jako sardinky v olejové konzervě a k tomu je prostor ještě přerušen trekovými holemi, kterými se snažím mu dát alespoň nějaký tvar a nad sebou zachovat alespoň malý sloupec vzduchu.

 Nestěžuji si. Já již delší  dobou ty různé  těžkosti , které se logicky přihodí na cestě vnímám s nadhledem a i jakousi pokorou, protože tak to prostě je i v běžném životě a co nás nezabije, to nás posílí.

Bolesti v krku sice ustoupily ale místo nich nastoupila rýma a menší teplota, ale i tak jsem cestu do Viterba, čítající 20 kilometrů ušel a prožívám tu ,, horečku sobotní noci”, ale v poněkud jiném významu , než je tomu ve   známém filmu s Johnem Travoltou. 

Cesta byla vedena zemědělskou krajinou mezi rozlehlými olivovými háji prostřídanými plantážemi lískových ořechů a kiwi, občas protkána poli a loukami, na nichž se pásly stáda ovcí. Naprosto dokonale využitá krajina ve prospěch člověka. 

Kiwi mne trochu zklamalo, protože jsem po rozkrojení zjistil, že ještě má do zralosti a tedy i poživatelnosti hodně daleko. Ten požitek sníst jej, čerstvě utržené jsem tudíž nezažil.

Cestou olivovými háji mne zaujala sklizeň. Ne, že bych nevěděl, jak se olivy sklízí. 

Před 32 lety, krátce po revoluci jsem byl s kamarádem shodou okolností v této oblasti sklízet olivy . Natáhli jsme pod stromy sítě , přistavili ke stromu řebříky a pak česali větvičku po větviček takovými umělohmotnými hrabičkami. Pak jsme olivy nasypali do pytlů a jeli s nimi do lisovny s tam nám z nich vylisovali čerstvý olej. 

Jak se tak říká, ,, pokrok ničím nezastavíš”, a ten se nezastavil ani u sběru oliv. Procházeje mezi háji pozoroval jsem různé motorové i elektrické vrnící mašiny, na dlouhých tyčích, takže nepotřebovali ani žebříky sklízet olivy. Ruční sběrači  byli v naprosté menšině.

Jedna z těch  vrnících tyčí mne zaujala obzvlášť . 

Z kompresoru napojeného na traktor vycházela trubice a ten pneumatický sběrač to z těch stromů shazoval daleko rychleji než ostatní. 

Jak jsem tam tak stál, pozoroval a fotil, nabídli mi, zda-li to nechci zkusit , a tak jsem se stal pro dnešní den, alespoň na chvíli česačem oliv a mohl se tak více ponořit do vzpomínek na toho 30 letého kluka, který je poblíž česal, i na ty lidi, které tehdy poznal a s těmi myšlenkami se ubíral k branám středověkého Viterba, které jsem moc ještě neprošel, neboť ležím v posteli a prožívám horečku sobotní noci, ale o tom jsem vlastně již psal.

Via Francigena 2022

 

 

4.etapa – 4.11.2022

 

Dnešní den moc hezky nezačal, neboť  lilo jako z konve a ten déšť občas i prolnuly blesky . Vydal jsem se na dnešní etapu poměrně déle než obvykle, ale po asi půl kilometru chůze se to všechno vrátillo ještě s větší razancí. 

Naštěstí byla poblíž kavárna a tak jsem mohl ze suchého místa pozorovat ty rozbouřené vody valící se silnicí. Když to představení skončilo, vydal jsem se dál a učinil závěr, že půjdu radši po silnici, protože by cesta přírodou mohla být samé bahno. 

Na cestě mne chytil ještě jeden liják s bouřkou , ale pak se již nebe nade mnou slitovalo . Cestou se zase změnil charakter krajiny , byl více zemědělský a novinkou byly obrovské plantáže lískových ořechů. Zřejmě se jim tu daří, neboť pamatuji, že když jsme zde o něco jižněji byli s kamarádem po revoluci česat olivy , bylo jich tam mnoho a dokonce slupkami z nich topili v zimě v kamnech . 

Ty silniční etapy nemám moc rád, ale  z  praktického hlediska jsem udělal dobře. 

Cestu jsem si krátil ponejvíce poslechem audiokniky, kterou jsem si zakoupil včera večer a nemohl se od ní odtrhnout. Ta kniha se jmenuje : ,,Svědectví o životě v KLDR “ a jsou tam otřesná svědectví lidí, kterým se podařilo z toho komunistického pekla uprchnout.

V závěru dne jsem přišel do starobylého města Montefiascone, kde jsem vloni skončil své putování po Via Francigeně, abych zde mohl pokračovat dál k Římu. 

Byl to takový zvláštní, trochu nostalgický pocit , přicházet do města s poznávat již známé siluety domů i kostelů, restaurace i bary i tváře lidí, neboť v mnohých z nich byla stejná obsluha jako v loňském roce. 

Hned na začátku historického centra jsem navštívil kostel . Včera jsem psal o zdejším vínu s poněkud neobvyklým názvem: Est! Est!Est! se kterým se pojí i zajímavý příběh. #Est!

Zkráceně je o jednom biskupovi, kterému zdejší  víno tak zachutnalo, že zde zůstal a nedojel na audienci k papeži do Říma.

Na jeho náhrobku se skvěje výmluvný nápis, který by se dal přeložit takto: „Est! Est!! Est!!! – protože všeho bylo příliš, Johann Dufuk mrtev jest.“

A právě v tomto kostele jsem spatřil onen náhrobek s epitafem a po chvíli si ve městě dal číši s vínem Est! Est!Est!, abych si ten zážitek nechal doznít.

 

 

Via Francigena 2022

3. etapa 3.11.2022

Do dnešního třetího listopadového rána mne probudil velmi intenzivní zvuk zvonů linoucí se z věží kostelů  měst stojících proti sobě na protilehlých kopcích , Lubriana, které jsem navštívil předchozí den a Civita di Bagnoregio , které mám v úmyslu navštívit dnes. 

Když jsem vykouknul ze stanu, oslnil mne ten nádherný pohled na obě města a začal jsem se těšit na to, co přinese dnešní den. 

Tu radost mi však záhy poněkud zkalila představa dlouhého a prudkého stoupání , které se dalo tušit již z letmého pohledu .

Civita di Bagnnoregio totiž leží na vrcholu skály, 443 metrů nad mořem. Za tím vším stojí původně obranné důvody, neb  si dávní stavitelé , v tomto případě Etruskové vybírali těžko přístupné vrchy ke stavbě starověkých měst.

Ten výstup byl opravdu dost náročný, docela jsem se u toho zapotil. Cesta vedla lesem složeným téměř z mohutných stromů  jedlých kaštanů, které zde právě dozrávají, vylupují se ze svých slupek a padají na zem, kde se jich zde válí bez povšimnutí metráky. 

A přitom v dřívějších dobách tyto velmi zdravé plody nejednou  zachránily chudé před hladem, a kromě toho se v dávných dobách používaly dokonce i jako platidlo. Dnes již však nikdo hlad nemá a platí kreditní kartou, tak si jich nikdo nevšímá. A zřejmě by ani neprošel pokus o platbu kaštany. 

Když jsem konečně vystoupal 4.5 kilometru nahoru, objevila se přede mnou skála a v ní vytesaný tunel, který byl z této strany jedinou přístupovou cestou do města. 

Byl to zvláštní , tajemný pocit projít tím tunelem , vyhloubeným Etrusky před 2500 lety a spatřit poté to zvláštní město, jak z pohádky, kde je dokonale zachován jeho středověký a dokonce i starověký ráz. 

Procházejíc jeho kamennými ulicemi mne provázel i tak trochu smutek, když jsem si uvědomil, že toto krásné město umírá a mizí. 

Proč tomu tak je? 

Etruskům to připadlo jako dobrý nápad, postavit na tufové skále město. Jenže zdaleka netušili, že plošina je sice z vulkanické horniny, ale ne moc masivní, a pod ní se nachází mnohem silnější nános měkkých jílů. 

Když postupující eroze, navíc spojená s občasným zemětřesením, prorazila vrchní vrstvu, začalo od začátku šestnáctého století docházet k postupným propadům půdy. Nešlo jim zabránit, nedaly se nijak předvídat. Následky byly devastující, naštěstí jen výjimečně vedly k větším obětem na životech, lidé obvykle stačili včas utéct. Navždy zmizel například dům svatého Bonaventury. 

Takřka úplné vylidnění nastalo v roce 1819. Geologové zjistili při průzkumu takovou nestabilitu terénu, že označili dlouhodobý pobyt ve městě za rizikový. Zůstalo zde jen pár rodin, jejichž potomci tu žijí dodnes. Prý má 11 stálých obyvatel.

S nadsázkou se prý říká, že by si turisté zde ubytovaní neměli nechávat batoh na hotelu, protože nikdy neví až se vrátí, zda-li hotel bude ještě stát, či zmizí….

PS: já svůj batoh stále mám, protože jsem si omylem zaplatil ubytování 2 kilometry odsud, ač jsem měl původní plán spočinout pro tento večer zde .

Asi to tak mělo být. 

 

Via Francigena 2022

 2.Etapa 2.11.2022 

Včerejší noc se moc nevyvedla. U mého stanu praskla jediná tyč, která jej drží pohromadě a neměl jsem po ruce nic, čím bych ji opravil. A aby toho nebylo málo, začalo mne bolet v krku. 

Stan jsem se tedy pokusil vyšprajcovat trekovými holemi , ale moc to nešlo, neboť má tvar do oblouku . Z mého krásného domečku, který toho již se mnou tolik prožil se stal jen takový přízemní  domek s velmi nízkým stropem. Na spaní tedy nic moc.

Po probuzení v jednom vinohradě s hezkým panoramatickým výhledem jsem měl v hlavě jen dvě myšlenky, zda-li po cestě bude lékárna a jak opravit stanovou tyč. 

Ale i tak jsem neodolal a ve sluncem zalitém dni jsem pozoroval tu krásnou zvlněnou krajinu v pozadí  lemovanou vysokými vrcholky hor a pomalu, krok za krokem šel po Via Romea za svým cílem.

 Do cesty se mi též přimotal jeden hezký hrad, který byl bohužel, jak to tak ve zdejších krajích časté v soukromých rukou, leč se mi podařilo alespoň projít jeho areálem a částí zahrady a vychutnat si jeho krásu alespoň takto, zvenčí.

A po chvíli jsem narazil i na lékárnu a v ní koupil jeden lék pro sebe, kterým byl sprej do krku a druhý lék pro stanovit tyč, a to náplast. 

Cestou městečkem jsem se díval kolem, jestli neuvidím něco, čím bych vyztužil vnitřek tyče. V krámku , kde jsem si kupoval svačinu mi padla do oka pinzeta, která mi připadala , že by se dovnitř té tyče vešla a ono se to skutečně povedlo .Dovnitř  jsem dal pinzetu a vše omotal náplastí . Snad již tento večer budu spát normálně. 

Má dnešní trasa vedla k městu Civita di Bagnoregio, které by mělo být další perlou na mé cestě, i jedním z důvodů, proč jsem se na tento úsek vydal. 

Cestou jsem potkal zemědělce na polích jak rozorávají brázdy a cítil tu vůni čerstvě rozorané země. Potkal jsem i rodiny česající ve svých sadech olivy, neboť je právě čas jejich sklizně. Pěkně učesat každou větev takovými malými hráběmi a šup, olivy padají jedna za druhou do natažených sítí. Podél cest bylo po zemi též mnoho jedlých kaštanů, které mi v mých bosobotách pěkně masírovaly chodidla. 

Na konci dne jsem přišel do jednoho ospalého a dost vybydleného městečka Lubriano a hned na jeho začátku uviděl Civita de Bagnoregio tyčící se na tufovém kopci a nemohl se od pohledu na tu krásu města a i celé krajiny odtrhnout. 

Protože den se již značně krátil( zde je již v tento podzimní čas tma krátce po páté) a zbývalo mi cca 5 kilometrů rozhodl jsem se nic neuspěchat a dojít tam až zítra, abych na jeho prohlídku měl dostatek času. 

Procházel jsem se po téměř prázdných ulicích, kde jsem čas od času potkával převážně starce , abych posléze i mezi ně usednul na židli před zdejší jediný bar a u oroseného piva pozoval, jak hrají karty a vypráví si své příběhy. 

Mám tu atmosféru zdejších venkovských barů moc rád a ač těm lidem nerozumím, cítím se mezi nimi dobře. 

Spojil jsem i příjemné s užitečným, neboť jsem si nechal nabít svého věrného  kamaráda IPhone 13, abych vám na něm ve stanu mohl naťukat pár řádků a pak jsem popošel o kus dál, za město hledat hezké místečko na svůj stan, který bude , alespoň v to doufám již držet tvar.

 

Via Francigena 2022

 

 

Francigena 21.Etapa 1. 11.2022

dnešní den začal velmi brzy . Manželka odlétala z Pisy v 6 hodin ráno a tak jsme již po třetí hodině vyjeli, abychom vrátili vypůjčený automobil a nezmeškali let .

Já jsem se pak oddělil od žákladny a vydal se vlakem směr Orvieto na jih a ona letadlem do Prahy, tudíž na sever. 

Orvieto, to město čnící na vysokém  tufovém kopci jsem spatřil v loňském roce, když jsem odjížděl z mé poslední etapy Via Francigeny vlakem do Říma. Nějak mne tehdy, byť z letmého pohledu z okénka vlaku fascinovalo a tak jsem začal pátrat.

Pátrání mne utvrdilo v myšlence a myšlenku jsem dnes přetavil v čin. Začal jsem putování zde, ač neleží na Via Francigeně, kde chci navázat na loňský konec v  Montefiascone. Toto město leží na cestě Via Roma a tak můj letošní začátek je po této cestě a pak navážu na loňské nedošlapky.

Hned první kroky po tomto krásném starobylém městě mne přesvědčily o tom, že můj instinkt byl správný a že jsem neprohloupil tím, že jsem sem jel.

Dominantou města je Orvietský dóm. Patří k nejhezčím stavbám italské gotiky. Na konci 13. století ho založil papež Mikuláš IV. a na jeho stavbě se po dlouhá čtyři staletí podíleli stavitelé a umělci zvučných jmen.

 Prohlížet si zdobné průčelí i interér, v němž mne zaujaly především nádherné fresky byl zážitek, který se mi silně  vryl do paměti. Pak jsem si dal oběd s sklenku orvietského vína na náměstí před katedrálou a nechal si ještě doznít ten pozitivní dojem z této stavby pohledem na ni . 

Orvietské víno patří díky tufovému podloží k nejlepším vínům  v Itálii. Tuf, nerost sopečného původu je tedy spjat s tímto městem v mnoha směrech. Tím že je na tufové vyvýšenině odolalo město v minulosti mnoha nepřátelským nájezdům . Je z něj postavena většina domů i církevních staveb, vyhloubeny sklepy .

Protože v listopadu nemáme již moc dlouhé dny prošel jsem se ještě městem a jeho kouzelnými uličkami a pak chvíli krajem směrem k věčném městu.

Cestou jsem potkal klášter kapucínů. Odbočil jsem z cesty a šel si jej  prohlédnout. Prošel jsem budovu a přilehlý kostel a pak spočinul na lavičce v klášterní zahradě, odkud jsem si vychutnával pohled zhůry na překrásné panorama Orvieta na které dopadaly poslední paprsky dnešního dne , což působilo dosti mysticky, až snově.

Cítil jsem se v tom prostředí upravené klášterní zahrady dobře a i proto, že první listopadový den již postupně zalévala temnota , řekl jsem si že se zkusím zeptat zda-li by neubytovali znaveného poutníka. 

Ostatně v minulosti bývali poutníci v klášterech ubytováni běžně. Ta představa mne začala naplňovat čím dál tím více. Zkusit si pro mne jiný rozměr poutnictví a přiblížit se k jeho historickým reminiscencím, to by bylo něco.

Můj prst sáhl na zvonek u dveří.Nikdo nevycházel . Po chvíli se za mnou vynořila postava. S radostí jsem vyřknul své přání, leč jsem se dočkal odmítnutí a ani mi nedovolil si tam alespoň postavit stan. 

Vedle nás stál nápis; ,, Pace e bene” ( mír a láska) . Ukázal jsem mu na ten nápis a zeptal se jej proč ho tam vlastně mají, když podle toho nekonají, ale zřejmě mne nepochopil.

Francigena 2

  1. Etapa 1. 11.2022

dnešní den začal velmi brzy . Manželka odlétala z Pisy v 6 hodin ráno a tak jsme již po třetí hodině vyjeli, abychom vrátili vypůjčený automobil a nezmeškali let .

Já jsem se pak oddělil od žákladny a vydal se vlakem směr Orvieto na jih a ona letadlem do Prahy, tudíž na sever. 

Orvieto, to město čnící na vysokém  tufovém kopci jsem spatřil v loňském roce, když jsem odjížděl z mé poslední etapy Via Francigeny vlakem do Říma. Nějak mne tehdy, byť z letmého pohledu z okénka vlaku fascinovalo a tak jsem začal pátrat.

Pátrání mne utvrdilo v myšlence a myšlenku jsem dnes přetavil v čin. Začal jsem putování zde, ač neleží na Via Francigeně, kde chci navázat na loňský konec v  Montefiascone. Toto město leží na cestě Via Roma a tak můj letošní začátek je po této cestě , pak navážu na loňské nedošlapky.

Hned první kroky po tomto krásném starobylém městě mne přesvědčily o tom, že můj instinkt byl správný a že jsem neprohloupil tím, že jsem sem jel.

Dominantou města je Orvietský dóm. Patří k nejhezčím stavbám italské gotiky. Na konci 13. století ho založil papež Mikuláš IV. a na jeho stavbě se po dlouhá čtyři staletí podíleli stavitelé a umělci zvučných jmen.

 Prohlížet si zdobné průčelí i interér, v němž mne zaujaly především nádherné fresky byl zážitek, který se mi silně  vryl do paměti. Pak jsem si dal oběd se sklenku orvietského vína na náměstí před katedrálou a nechal si ještě doznít ten pozitivní dojem z této stavby pohledem na ni . 

Orvietské víno patří díky tufovému podloží k nejlepším vínům  v Itálii. Tuf, nerost sopečného původu je tedy spjat s tímto městem v mnoha směrech. Tím že je na tufové vyvýšenině odolalo město v minulosti mnoha nepřátelským nájezdům . Je z něj postavena většina domů i církevních staveb, vyhloubeny sklepy i stylové restaurace.

Protože v listopadu nemáme již moc dlouhé dny prošel jsem se ještě rychleji, nežli bych chtěl městem a jeho kouzelnými uličkami a pak chvíli krajem směrem k věčném městu.

Cestou jsem potkal klášter kapucínů. Odbočil jsem z cesty a šel si jej  prohlédnout. Prošel jsem budovu a přilehlý kostel a pak spočinul na lavičce v klášterní zahradě, odkud jsem si vychutnával pohled zhůry na překrásné panorama Orvieta na které dopadaly poslední paprsky dnešního dne , což působilo dosti mysticky, až snově.

Cítil jsem se v tom prostředí upravené klášterní zahrady dobře a i proto, že první listopadový den již postupně zalévala temnota , řekl jsem si že se zkusím zeptat zda-li by neubytovali znaveného poutníka. 

Ostatně v minulosti bývali poutníci v klášterech ubytováni běžně. Ta představa mne začala naplňovat čím dál tím více. Zkusit si pro mne jiný rozměr poutnictví a přiblížit se k jeho historickým reminiscencím, to by bylo něco.

Můj prst sáhl na zvonek u dveří.Nikdo nevycházel . Po chvíli se za mnou vynořila postava. S radostí jsem vyřknul své přání, leč jsem se dočkal odmítnutí a ani mi nedovolil si tam alespoň postavit stan. 

Vedle nás stál nápis; ,, Pace e bene” ( mír a láska) . Ukázal jsem mu na ten nápis a zeptal se jej proč ho tam vlastně mají, když podle toho nekonají, ale zřejmě mne nepochopil.

V italských městech je častým dopravním prostředkem do vyšších poloh kolejová lanovka a jinak tomu není ani v Orvietu. 

Skotsko

 

Skotský deník 26-28.7. 2022

Edinburgh 

Je to zvláštní pocit, navštívit po 34 letech město, kde jsem téměř po stejnou dobu žil. Za to můžou mé cesty klikaté, tentokráte ne světem, ale životem. 

Před mnoha lety ještě za tuhé totality jsem žil s Angličankou Ráchel. Během studií na vysoké škole si zamilovala město, ve kterém studovala-Edinburgh a rozhodla se v něm žít . Po studiích udělala to, co dělají mladí v České republice dnes běžně, odjela na pracovní pobyt do neznámé , exotické země – Československa. A po studiích udělala to, že se zamilovala do mne a já samozřejmě do ní taky. 

Mnohokráte jsme za ty dva roky, co jsme spolu žili mluvili o Edinburghu i o Skotsku. Stal se tak trochu ze mne Skot, teoretik i teoretik  Edinburghčan. 

Po příjezdu do tohoto města to bylo takové jiné, zvláštní, než na jiných cestách, pocit jako kdybych tu již někdy byl mne provázel po celý můj pobyt.

Šel jsem z nádraží do starého města, usedl v hospodě , objednal si k obědu haggis a pivo belhaven. Vůbec by mne ani nenapadlo dát si něco jiného. I po těch letech se mi ty pojmy vybavovaly. 

To podivné známé-neznámé mne provázelo po celou dobu. Mnohokrát při procházce tímto krásným městem . Do obvyklého zkoumání onoho neznámého, jiného, co dělám na cestách hrozně rád se i prolínaly představy , jaký by ten život byl, kdybych byl tady a ne tam. 

Samozřejmě, že jsem radši tam, protože mám skvělou manželku a syna, ale tomu zvláštnímu pocitu a otázkám, které tolik zaměstnávaly mou mysl jsem se nemohl vyhnout. Inu, před minulostí člověk neuteče. 

Abych nebyl příliš sentimentální. Edinburgh je moc hezké město . Má krásné historické jádro, parky, moře i divokou přírodu téměř v centru města. V ulicích skvělé pouliční umělce, dobrou gastromomii , pivo a samozřejmě whisky . Lidé mi zde připadají poněkud vřelejší, komunikativnejší, než v Anglii. V ulicích i hospodách hrají často na kytaru hudebníci, občas jsou slyšet dudy.  Má jak se říká onoho genia loci a stojí za to ho navštívit a den je málo, abychom to vše dokázali vstřebat. Je to tady takové trochu veselejší, připomíná mi to Irsko.https://youtu.be/P7cfN8db51g

Nebudu se rozepisovat o jednotlivostech, které jsem zde viděl, protože těch cestopisů je o tomto městě přehršel . Nebudu proto plagiátor. Ale rozhodně doporučuji se do tohoto krásného města , které ještě není tak zavalené turisty se za dvě hodiny z Prahy na křídlech aeroplánu přenést. 

PS: nesešli jsme se, ač jsme se původně domluvili, že půjdeme na pivo. Její máma je po operaci a musela u ní zůstat v Anglii.¨

V ulicích Edinburghu

Skotsko

 

Skotský deník 25.6. 2022

Nové větné spojení pro tento den: 

get out of here or you’ll get a bloody nose( vypadni odsud, nebo budeš mít krvavý nos) 

Dnes jsem se probudil po hudbou nabitém víkendu , zvláště po včerejším fenomenálním koncertu Toma Jonese do obzvlášť dobré nálady a za ranního kuropění jsem se vydal na výpadovku za město zkusit se dostat do Edinburghu stopem, neboť jsem v nějakém článku četl, že Skotsko je nejen rájem pijáků whisky, ale i stopařů. Cestou jsem si vylovil z popelnice kartón na který jsem napsal nápis : Edinburgh. 

Jak jsem ale stále šel a vzdaloval se městu ne a ne najít vhodné místo, všude podle chodníku se táhla dvojitá žlutá čára. Když jsem míjel autobusovou zastávku, podíval jsem se na jízdní řády a koncové zastávky jsem konfrontoval s google mapami . Jako jednoznačný vítěz mi vyšel spoj X95 do skotského městečka Calaschiels, vzdáleného cca 50 mil od Edinburghu. Samozřejmě jsem ještě tu půlhodinu, která mi zbývala do odjezdu věnoval stopování, když už jsem si vyrobil takovou parádní ceduli, leč marně.

Autobus mne dovezl do města, o jehož existenci jsem neměl ještě před chvílí sebemenší tušení, že existuje .

Skotsko mne přivítalo silným deštěm a ani předpověď počasí neslibovala zlepšení do rána . Rozhodl jsem se proto pro radikální změnu ve svém životě tuláka a přes aplikaci booking jsem si zakoupil pokoj v penzionu vedle nádraží. 

Byl to zvláštní pocit, vidět po tolika dnech takové věci, jako postel, okno, světlo, televizi, sprchu. Nejdříve jsem se pustil do praní , aby vše mělo šanci do rána uschnout. Pak jsem ve sprše spláchnul prach z cest a svalil se do čisté postele. Přikryl jen se dekou a jak se tak přikrývám, všímám si na ní hnědého fleku od ho..a. Popadám tu věc a běžím za správcem s tím, že deku s ho…m nechci. Během několika minut mi přinesl novou a ani se neomluvil . 

Řekl jsem si, že ráno, až budu vracet klíče se ho zeptám, jak vyřešíme ten extrement na dece a navrhnu mu, že když mi dá zpět 20 liber, tak to co se mi přihodilo nenapíšu do recenze.

Jeho reakce mne překvapila . Vtáhl na mne ruku a začal řvát: ,,get out of here or you’ll get a bloody nose( vypadni odsud, nebo budeš mít krvavý nos) “. Vyletěl jsem ze dveří a prchal na vlak a v hlavě si opakoval nové větné spojení z angličtiny, které jsem dosud neznal.

Galashiels
Galashiels
Galashiels

 

Galashiels
Pomalu tažené hovězí na pivu Guinness

C2C

TOM JONES  V CARLISE (24.7.2022)
Mnohokrát se mi stalo, že jsem šel na koncert nějaké superstar a odešel zklamán, že vidím jen odlesk dřívější slávy a někdy ani to ne. Jednou jsme jeli dokonce s manželkou a synem si jednu legendu poslechnout až do Vídně a odjížděli velmi zklamaní.
To , co jsem viděl dnes, co ve svých 82 letech předvedl Tom Jones rozhodně do prvého odstavce nepatří.
Na pódiu stál muž, který se nechoval jako žádná superstar a s obrovskou grácií zpíval bez přestávky hodinu a 45 minut! Úžasný výkon a obrovský příval pozitivní energie. Dokázal roztancovat i své vrstevnice .
Bylo velmi milé pozorovat babičky s holí, jak tančí do rytmu.
Bylo vidět, že ten koncert baví i Toma Jonese , mezi ním a publikem panovala neuvěřitelná synergie. Dlouho jsem něco podobného nezažil.

C2C

 

C2C – coast to coast 22-23.7.2022

Je to zvlášťní pocit, přijít po tolika dnech z odlehlé melancholické pusté rulární krajiny do města. 

A Carlisle má 70 000 obyvatel, takže to není žádný trpaslík. Všude hemžení lidí, na náměstí neúnavně řečník řeční do mikrofonu a dovolává se práv gayů, všude plno lidí a nových pachových stop. 

Mohu říci, že ty pachové stopy linoucí se z oken restaurací na pěší zóně ve mně vyvolávaly chaos. V hlavě jsem měl zmatek, jaké jídlo si dám a pořád jsem se nemohl rozhodnout. Oč to bylo jednodušší tam, již dalekém vnitrozemí, kde mne doprovázely jen pachové stopy ovcí a dobytka. 

Své dilema jsem nakonec vyřešil v krásném, útulném pubu ze 17 století hamburgerem z anguse a to vše zalil pivem v již osvědčeném formátu, nejprve lager na žízeň a pak ALE na chuť. Mohu v této souvislosti podotknout, že mě ty jemné ovocné tóny zdejších piv typu ALE baví čím dále tím více a stávají se potěšením pro mé chuťové pohárky. 

Posléze jsem se vydal do města . Carlisle má zachovalé historické jádro s několika pitoreskníma uličkama, kterými je radost procházet a samozřejmě jako ve většině Anglických měst katedrálu. 

Zdejší katedrála z roku 1133 má jeden primát mezi Evropskými katedrálami- největší katedrální okno. Její majestátní interiér spolu s klenotnicí rozhodně stojí za návštěvu a není zpoplatněn. 

V podvečer  jsem pokračoval po své cestě podél Hadriánova valu už bez jeho zbytků krásným parkem a slyšel jsem hudbu . Šel jsem po sluchu a zjistil jsem, že to je Ibizza Orchestra. Tento typ taneční hudby však není můj šálek kávy, tak jsem šel k ostraze a ptal jsem se co je to za akci a dozvěděl jsem se, že v neděli u bude ve 4 hodiny Tom Jones. To si nechci nechat ujít, slyšet takovou legendu , jakou Tom Jones je a tak jsem zjistil, že musím v sobotu dojít do cíle a vrátit se ještě ten den do Carlisle autobusem, protože v neděli žádný nejede.

Šel jsem až do setmění a druhý den od brzkých ranních hodin a ocitnul jsem se v cíli, na druhém břehu Anglie u Irského moře. 

 Má romantická představa , že si tam lehnu na pláž a vykoupu se v moři, jak jsem učinil na začátku své cesty v moři Severním vzala za své, když jsem v dešti v pláštěnce stál na břehu a díval se na jeho odlivem vzdálenou hladinu a na cedulích četl, že pohybovat se v tom bahně a tekutých píscích je životu nebezpečné. Prošel jsem si městečko Bownes on Solway, které ani v nejmenším nepřipomínalo přímořské letovisko a díval se zasněně ke skotským břehům a snil o tom, co mi přinese příští Skotský týden.

 

C2C

 

C2C – coast to coast 21-22.7.2022

Charakter krajiny se začal trochu měnit. Pastviny byly méně zvlněné a cesta tudíž méně namáhavá. Kraj byl více zelený patrně tím, že jsem blíže k moři a také přibylo stromů v krajině, z nichž nejkrásnější byly solitérní staleté duby. 

Ovcí ale rozhodně neubývalo, spíše přibývalo. Louky jimi byly poseté jako  kdyby na ně spadly z nebe obláčky. Postupně jsem rozeznával jejich druhovou pestrost pomocí googlu . Nejvíce se mi líbilo plemeno Suffolk a Hampshire . Ta příměs černé na bílém jim dodávala na kráse a neutíkaly tolik předemnou, byly zvědavější a tím i fotogeničtější. 

A v tom najednou vyjdu z malého remízku a po několika dnech spatřím civilizaci . Byla to taková malá vesnice se hřbitovem a kostelem uprostřed, a v tom najednou spatřím šipku na které je napsáno :,,stará fara”. 

Jako milovníka památek mne dovedla ke staré, hezky vyhlížející budově. Jak jsem se tak kochal , zakopnul jsem o sud. A nebyl to jen tak obyčejný sud. Byl to sud pivní a hned vedle něj další a další. Ideální spojení mne čekalo v závěru včerejšího dne.Má láska k památkám se spojila s láskou k pivu a ta jejich vzájemná synergie byla naprosto úžasná, v pravdě osvěžující. V objektu byl totiž minipivovar a minihospoda.

Když majitel viděl můj batoh dostal podnikatelský nápad ze mne dostat více, nežli jen útratu za piva. Nabízel mi plácek na stan a snídani. Trochu jsem váhal , protože nám vyzkoušené, že po pořádné anglické snídani  nemusím již po zbytek dne nic pozřít. Když mi však ukázal trávník za domem a chtěl za to 10 liber(cca 300,-Kč ) řekl jsem mu své rezolutní ne a radši jsem si dal ještě jedno pivo. Vždyť takových travnatých ploch jsou tu hektary a nemusím za to platit, řekl jsem si v duchu a o hodinu déle postavil stan na pastvině za vesnicí za přihlížení zvědavých krav.

Dnešního dne mne probudily kapky deště, dopadající na můj stan. Pokoušel jsem se ještě usnout, což se mi i témeř podařilo, když najednou  mi někdo začíná bušit na stan a hýbat s ním. 

Zařval jsem co nejhlasitěji : ,, Táhni pryč ty krávo blbá!”. Tlak na stan však neustával a k tomu se přidával lidský hlas. Nad stanem stál rozzuřený farmář a chtěl po mě 10liber.

 Zřejmě to je zdejší zvyk . Odpověděl jsem mu popravdě, že žádnou hotovost nemám, pouze platební kartu. To jej nějak vytočilo ještě více a řekl mi , že mám hned vypadnout. Opustil jsem tedy teplíčko svého spacáku, v dešti sbalil stan a vydal se na další cestu, tentokrát nezvykle po týdnu spatřit město   Carlisle , které je po Newcastlu teprve druhé a zároveň poslední na mé trase.

 

C2C

 

C2C – coast to coast 19-20.7.2022

Nekonečné pastviny , nahoru , dolů a zase naopak a slunce i zde na severu Anglie pálí jako wafky a dochází mi voda. Moc si s tím nelámu hlavu, protože mi mapy ukazují, že půjdu kolem jezera.

 Sním o tom, jak se tam budu koupat a do své chytré lahve , která pomocí uv záření odbourává škodlivé látky si doplním vodu na pití. 

Jezírko se konečně přiblížilo a já celý natěšený sestupuji prudkým svahem k jeho břehu. Šok. Všude jsou cedule upozorňující na nebezpečí spočívající ve zvýšeném výskytu toxických zelených řas. Neriskuji ani přeměnu v pitnou vodu v mé chytré láhvi a jdu dál. Mapy mi ukazují , že k nejbližší občerstvovně jsou to necelé 3 kilometry . 

Dnes padá i zde v Anglii teplotní rekord a na širokých pláních a pastvinách po kterých jdu se nedá před sluncem skrýt. I ten dobytek, který potkávám, se chová jinak, než v předešlých dnech. Je apatický a má takový smutný výraz. 

Mé tělo se koupe v potu a začínají se mi dělat mžitky před očima . Ty 3 kilometry se mi zdají nekonečné a v duchu si vizualizuji pořadí nápojů, které si dám až dorazím do cíle. Pivo lager na žízeň, další na chuť a pak pintička cideru. Tak se mi vyjevila vítězná kombinace.

Konečně docházím k cíli a orosená pípa je již na dosah. Připadá mi jak oltář, jak záchranný člun v rozbouřeném moři. Byl jsem jak v transu, stojíc před tím zázrakem, že jsem i típnul telefon v okamžiku, kdy mi volala manželka. 

Po náležitém zavodnění , kam se přidaly i nápoje, které nebyly původně v plánu, jako například Coca-Cola , jsem se svalil do stínu budovy a poslechl řeč svého těla v tom směru, že dál již ani krok a poměrně brzy jsem ulehnul do svého stanečku-domečku.

Včera nepříjemných 35 stupňů se proměnilo v příjemných 21 a vzduch byl navíc provoněn a osvěžen ranním deštěm. Včera strast, dnes slast, tak by se dal ve stručnosti charakterizovat rozdíl mezi těmito dvěma dny . Kilometry po kopcích, pláních a pastvinách ubíhaly obstojně . Pozoroval jsem všudypřítomné ovce i krávy i kůň se občas objevil, obdivoval jsem krásu lučních květin s oddával se té melancholii krajiny.

I na koupání dnes došlo v malém jezírku po cestě a ani mi nebudete věřit , jak takováto zdánlivá banalita mne dokázala potěšit a povznést.

C2C

 

 

C2C – coast to coast 16.-18.7.2022

 

Dnes i v nejbližších dnech, než dojdu do většího města, vám zprostředkuji jen polovičaté informace. Trochu se mi rozbily brýle a zjistil jsem, že jsem si zapomněl vzít náhradní . 

Jdu tak krajinou a mnohdy domýšlím, co vidím před sebou. Nedávno jsem si chvíli myslel, že již vidím na horizontu moře, ale když jsem o trochu více zaostřil, zjistil jsem , že na horizontu se rozkládají téměř nekonečné pastviny , občas protknuté remízky a sem tam nějakou  farmou .

Je pro mne velkým překvapením, jak je tento kout Anglie téměř liduprázdný. Pole za Newcastlem vystřídaly pastviny, kterými procházím jednou za druhou a mnohdy mám cestu ještě zpestřenu překážkovou dráhou, jak říkám schůdkům, které připomínají štafle, kterými se překonávají zídky mezi jednotlivými pastvinami. V několika případech jsou pozemky odděleny jen brankou , ale těch až tak moc není a bohužel schody jednoznačně převládají. 

Pastviny, a zase jen pastviny, kam oko s mými 3,5 dioptriemi dohlédne. A těch oveček, které jsou na pastvinách naprosto dominantní, že se jich nemohu před usnutím dopočítat. Jsou všude, i u římských památek, kterých stejně, jako pozůstatků Hadriánova valu v těchto končinách přibývá.  Včera jsem i kousek za Chollerfordem navštívil Římské muzeum. Z větší části je pod širým nebem a k tomu je i menší vnitřní expozice

Jde o pozůstatky římské pevnosti, která se jmenuje Chesters Fort. Zajímavé na ní je, že   je nejúplnější římskou jezdeckou pevností v Británii.  Pevnost Chesters (Cilurnum) byla postavena v roce 123 n. l. těsně po dokončení zdi a střežila most, Chesters Bridge, který vedl římskou silnici Military Way přes řeku North Tyne.  Řeka byla vždy v soustavě opevnění slabším místem, proto přechod přes ni bylo nutné střežit zvýšenou měrou. 

Procházel jsem se mezi zbytky tohoto sídla a tak trochu mi to v malém připomínalo Pompeje, které jsem navštívil nedávno.

Klid , ticho, přerušované jen bečením ovcí a bučením krav, tak by se dal popsat zbytek dnešní cesty. Krajina, přetvořená lidmi k tomu, aby jim sloužila jako pastvina. Občas zbytky valu, občas i nějaké budovy z dob Římanů. A mezi tím ovce, krávy. Sem tam u cesty vyběhne divoký králík. 

Jak tak jdu tím krajem, jakým jsem ještě nikdy nešel, nacházím v něm zalíbení. Kraj bez lidí, slunce nad hlavou, které i zde na severu Anglie v těchto dnech hodně pálí, čistý vzduch, ticho. Je to balzám pro duši a k tomu mne provází představa, že tento neměnný pohled měl člověk procházející touto krajinou i před staletími a bude mít i v budoucnu. Dnes i na pastvě mezi krávami i ovcemi spím a tak ještě více vnímám vyjímečnost a krásu této krajiny.

C2C

 

C2C – coast to coast 15.7.2022 

Další úsek již začal vést mimo město. Nejprve podél řeky Tyne, kde je zčásti divoká příroda a z části upravené parky , protože tento úsek slouží též jako rekreační zázemí pro obyvatele Newcastle. 

Od řeky jsem později odbočil mezi pole a podél cest obdivovoval luční kvítí, které bylo v plném květu .Byly zde i pro mne neznámé květiny a tak jsem se dovzdělával pomocí vynikající aplikace ,, Plant Net”, kterou mám ve svém mobilu. 

Na jednom místě mne zaujal netradičně pojatý kruhový objezd uprostřed nějž se tyčilo sousoší . Šel jsem jej prozkoumat blíže a zjistil jsem , že je vybudováno na památku důlního neštěstí. 

Má cesta též vedla podél golfového hřiště a tak mi ve vzpomínkách vytanula nedávná cesta Švédskem, kdy jsem v jednom úseku své cesty šel přímo skrz rozlehlé golfové hřiště. Trochu mne překvapilo, že na rozdíl od toho Švédského, které bylo plné golfistů a golfistek, zde v Anglii, která je Mekkou tohoto sportu jsem na hřišti neviděl ani jednoho hráče. 

 Po troše stoupání jsem došel do vesnice Heddon on the Wall, kde jsem si v místní hospodě hezky popovídal u piva s učitelem na penzi Davidem a pak jsem šel dál a na okraji vesnice uviděl první pozůstatky Hadriánova valu. Oni totiž jsou mnohde jen pozůstatky, neb v minulosti lidé využívali kameny z valu často jako stavební materiál a na většině trasy nejsou k vidění ani ty pozůstatky. 

Popošel jsem ještě asi 2 kilometry a přede mnou se objevilo posečené pole, které jsem vyhodnotil jako ideální pro postavení stanu. Cestou jsem se ještě pozdravil s pasoucíma se krávama na vedlejší pastvě.

 A tak skončil další den mé pouti kolem Hadriánova valu, který tu vlastně někde je, ale většinou není a tak si ho musíme domyslet. 

C2C

 

 

 

C2C – coast to coast 14.7.2022

 

Dnes šlo převážně o městskou turistiku. Vzhlednými i nevzhlednými předměstími jsem se přibližoval k městu Newcastle ,míjel místa s názvem New York a Washington. 

Vzduch byl často prosycen vůní květů komulí davidových, které můžeme vidět v Británii na nejrůznějších místech ve volné přírodě a ne jen na zahradách jako u nás. 

Cesta vedla převážně podél řeky Tyne, od její ústí do Severního moře.  Ještě v místech podél delty mne zaujalo velké množství laviček věnovaných někomu na památku. Ty lavičky se štítky s nápisem komu je věnována jsem neviděl poprvé. Poprvé jsem je spatřil v Central parku v New Yorku a poté na mnoha místech ve Velké Británii. Zde ale bylo něco navíc. Na většině laviček byly vázy a v nich umělé i živé květy a na některých i fotografie zemřelých. 

Čím více jsem se blížil k městu Newcastle před mými zraky byly čím dále více vidět pozoruhodné mosty přes řeku Tyne, které patří k mnoha turistickým zajímavostem a dominantám.

Jako první jsem obdivoval pozoruhodný most pro pěší a cyklisty s názvem Milénium bridge.  Pozoruhodný je nejen svým neotřelým  vzhledem, ale i svou konstrukcí. 

Tato stavba,  v sobě spojuje prvky obloukového mostu s naklápěcím mechanismem, díky kterému pod ním mohou po řece  Tyne proplouvat lodě.Oblouk je osazen válcovými čepy a právě proto  se může celý most otáčet – na betonových opěrách přistavěnými k nábřeží. Naklápěcí mechanismus je opatřen hydraulickými čerpadly.

  

Na protějším břehu se vypíná další pozoruhodná stavba koncertní haly. Gateshead se jmenuje město na onom protilehlém břehu. Ta hala je považována za jednu z nejvýznamnějších staveb moderní architektury v Evropě. 

Koncertní budova Sage Gateshead se stala součástí komplexu Gateshead Quays, který zahrnuje rovněž Baltic Center of Contemporary Art (což je významné centrum moderního umění, vzniklé přestavbou starých mlýnů) a most Millenium Bridge, spojující Gateshead a Newcastle.Velký důraz byl kladen na perfektní akustiku, což platí především pro hlavní sál Sage One, inspirovaný budovou Musikverein ve Vídni. Uvnitř se nacházejí speciální mobilní stropní panely, jimiž lze prostor upravovat dle typu produkce, stejně jako závěsy na stěnách, tvořených žebrovou dřevěnou konstrukcí.

 

V souvislosti s halou, je také zajímavé to, že architektovi, který tento objekt navrhl se líbí design osobních automobilů Tatra a jeden i vlastní a je též autorem městského mobiliáře v Praze. 

V závěru dne jsem si ještě prohlédl centrum města Newcastle, které se mi moc líbilo. Je to tak trochu jiná Anglie, kterou jsem viděl dosud. Převážná část centra totiž pochází z 30 let 19 století a byla postavena v neoklasicistním stylu a vzhledem k tomu, že v nedávné dob došlo k rekonstrukci budov, tak tato doslova září. 

C2C

C2C – coast to coast 12-13.7.2022

 

12-13.7.2022

6 adaptačních dnech strávených v komfortní zóně v hotelích a s rodinou jsem se opět jak je mým zvykem oddělil jak satelit od mateřské lodi a vydal se vstříct novému dobrodružství. 

Tentokrát jsem si vybral cestu kolem Hadriánova valu od pobřeží Severního moře k moři Irskému. Je dlouhá 135 kilometrů, ve zdejších mírách 80 mil. Nemohu si tedy tentokrát vyzpěvovat, že : Mám už v nohách tisíc mil”, ale sloku, že ,, mám jeden směr a jeden cíl “ ano.

Pomohl jsem ještě  manželce s kufrem na letišti Gattwick a držel jí palce, aby dojela včas a také aby se shledala s naším kufrem. 

Ono to cestování letadlem dnes není bezproblémové , jako bylo ještě před několika týdny. Zpoždění, zrušené lety a ztracená zavazadla nejsou bohužel vyjímečnou záležitostí. Tentokrát to bylo 70 minut zpoždění. Když jsme letěli sem, tak 60.

Za hříšné peníze jsem se vydal do nepříliš vzdáleného Londýna odkud jsem měl zakoupenu jízdenku nočním autobusem do Newcastle vzdáleného necelých 500 kilometrů. Pro zajímavost mne tato sedmihodinová jízda vyšla levněji nežli cesta z letiště do Londýna. 

Prošel jsem si trochu Londýn, hlavně jsem byl zvědavý na opravený  Big Ben, který jsem znal z předchozích návštěv jen obepnutý lešením. A tento zrekonstruovaný symbol Londýna mne opravdu nezklamal, neb zářil novotou. Cestou z nádraží jsem byl překvapen, kolik nových staveb tu vzniklo za ty dva roky, které uplynuly od doby mé poslední návštěvy a kolik se jich dále staví. 

Krom klasického očumování během cesty Londýnem na mne silně zapůsobily dva zážitky .

První byl poté, co jsem zjistil, že ve Westminsterské katedrále kolem které jsem šel probíhá mše . Měl jsem tedy možnost si nejen prohlédnout interiér této vyjímečné stavby ale i během části mše lépe nasát onu vyjímečnou atmosféru tohoto místa. 

Tato katedrála, která je hlavním stánkem zdejší, ne příliš rozšířené katolické církve je vybudována v novobyzantském stylu a je  inspirovaná katedrálou sv. Marka v Benátkách, ravenským San Vitale a cařihradským chrámem Hagia Sofia. Když přicházíme k ní, připadá nám to tak trochu jak z pohádek Tisíce a jedné noci .

Druhý silný zážitek při kterém se mi zatajil dech  mne čekal na nábřeží Temže poté, co jsem přešel Westminsterský most.

 Šel jsem kolem zdi, na které je ručně namalováno 150 000 červených srdcí, což odpovídá počtu obětí covidu ve Velké Británii a v nich jsou jména těch konkrétních obětí.

 Podobně na mne působily kříže na dlažbě Staroměstského náměstí, které připomínaly 30 000 našich obětí.S tím rozdílem, že zde v Británii zde takový počin vláda plně podporuje a hodlá obětem covidu i vystavět důstojný památník a u nás tehdejší prospěchářský trestně stíhaný  premiér se těch křížů připomínajících i jeho selhání v době pandemie bál jak čert kříže a byly mu trnem v oku. 

Ráno jsem se prošel trochu po liduprázném Newcastlu, kde v 7 hodin nebylo naštěstí ani živáčka , ale ranní šálek startovací kávy , který byl po probdělé noci v autobuse pro mne obzvlášť důležitý k dispozici byl v budově vlakového nádraží . Budova nádraží v Newcastle má jeden primát-je první zastřešenou budovou  nádraží na světě. 

Metrem jsem se po ranní kávě vydal pohodlně k Severnímu moři na startovní čáru do města Tynemounth. Zde došlo i na koupání ve studených vodách Severního moře, které bylo o poznání studenější než vody Lamanšského průlivu na jihu Anglie. 

Chvíli jsem dorovnal noční deficit spánku z autobusu, ale méně než jsem plánoval, protože mne probudily davy školních dětí, které se nahrnuly se svými kantory na pláž a byly jak plný pytel blech. 

Prohlédl jsem si ještě trochu toto malebné městečko i pozůstatky hradu a vydal se na první kilometry mé pouti napříč Anglií.