C2C – coast to coast 12-13.7.2022
12-13.7.2022
6 adaptačních dnech strávených v komfortní zóně v hotelích a s rodinou jsem se opět jak je mým zvykem oddělil jak satelit od mateřské lodi a vydal se vstříct novému dobrodružství.
Tentokrát jsem si vybral cestu kolem Hadriánova valu od pobřeží Severního moře k moři Irskému. Je dlouhá 135 kilometrů, ve zdejších mírách 80 mil. Nemohu si tedy tentokrát vyzpěvovat, že : Mám už v nohách tisíc mil”, ale sloku, že ,, mám jeden směr a jeden cíl “ ano.
Pomohl jsem ještě manželce s kufrem na letišti Gattwick a držel jí palce, aby dojela včas a také aby se shledala s naším kufrem.
Ono to cestování letadlem dnes není bezproblémové , jako bylo ještě před několika týdny. Zpoždění, zrušené lety a ztracená zavazadla nejsou bohužel vyjímečnou záležitostí. Tentokrát to bylo 70 minut zpoždění. Když jsme letěli sem, tak 60.
Za hříšné peníze jsem se vydal do nepříliš vzdáleného Londýna odkud jsem měl zakoupenu jízdenku nočním autobusem do Newcastle vzdáleného necelých 500 kilometrů. Pro zajímavost mne tato sedmihodinová jízda vyšla levněji nežli cesta z letiště do Londýna.
Prošel jsem si trochu Londýn, hlavně jsem byl zvědavý na opravený Big Ben, který jsem znal z předchozích návštěv jen obepnutý lešením. A tento zrekonstruovaný symbol Londýna mne opravdu nezklamal, neb zářil novotou. Cestou z nádraží jsem byl překvapen, kolik nových staveb tu vzniklo za ty dva roky, které uplynuly od doby mé poslední návštěvy a kolik se jich dále staví.
Krom klasického očumování během cesty Londýnem na mne silně zapůsobily dva zážitky .
První byl poté, co jsem zjistil, že ve Westminsterské katedrále kolem které jsem šel probíhá mše . Měl jsem tedy možnost si nejen prohlédnout interiér této vyjímečné stavby ale i během části mše lépe nasát onu vyjímečnou atmosféru tohoto místa.
Tato katedrála, která je hlavním stánkem zdejší, ne příliš rozšířené katolické církve je vybudována v novobyzantském stylu a je inspirovaná katedrálou sv. Marka v Benátkách, ravenským San Vitale a cařihradským chrámem Hagia Sofia. Když přicházíme k ní, připadá nám to tak trochu jak z pohádek Tisíce a jedné noci .
Druhý silný zážitek při kterém se mi zatajil dech mne čekal na nábřeží Temže poté, co jsem přešel Westminsterský most.
Šel jsem kolem zdi, na které je ručně namalováno 150 000 červených srdcí, což odpovídá počtu obětí covidu ve Velké Británii a v nich jsou jména těch konkrétních obětí.
Podobně na mne působily kříže na dlažbě Staroměstského náměstí, které připomínaly 30 000 našich obětí.S tím rozdílem, že zde v Británii zde takový počin vláda plně podporuje a hodlá obětem covidu i vystavět důstojný památník a u nás tehdejší prospěchářský trestně stíhaný premiér se těch křížů připomínajících i jeho selhání v době pandemie bál jak čert kříže a byly mu trnem v oku.
Ráno jsem se prošel trochu po liduprázném Newcastlu, kde v 7 hodin nebylo naštěstí ani živáčka , ale ranní šálek startovací kávy , který byl po probdělé noci v autobuse pro mne obzvlášť důležitý k dispozici byl v budově vlakového nádraží . Budova nádraží v Newcastle má jeden primát-je první zastřešenou budovou nádraží na světě.
Metrem jsem se po ranní kávě vydal pohodlně k Severnímu moři na startovní čáru do města Tynemounth. Zde došlo i na koupání ve studených vodách Severního moře, které bylo o poznání studenější než vody Lamanšského průlivu na jihu Anglie.
Chvíli jsem dorovnal noční deficit spánku z autobusu, ale méně než jsem plánoval, protože mne probudily davy školních dětí, které se nahrnuly se svými kantory na pláž a byly jak plný pytel blech.
Prohlédl jsem si ještě trochu toto malebné městečko i pozůstatky hradu a vydal se na první kilometry mé pouti napříč Anglií.
