16.1. 2023
Dnipro- další část dne
Nemohl jsem se zbavit toho stísněného pocitu z pohledu na ten dům , ve kterém ještě před pár dny lidé žili své životy .
V hlavě mi rezonoval pohled na záchranáře , mezi které padaly při jejich práci úlomky panelů. Pohled na to zlověstné prázdno mezi domy i na části zničených bytů , ve kterých byl vidět nábytek i jiné zařízení.
Pohled na obrovskou hromadu sutin, z pod které záchranáři stále vytahují mrtvá těla.
Byl jsem plný nejenom toho , co jsem viděl , ale i toho, co jsem slyšel. Vyprávění dle vyjádření lidí z neziskovky jedné z nejobětavějších dobrovolnic v Dnipru, Aňy mne zaujalo natolik, že jsem o ní napsal samostatný článek. https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=pfbid0uUSgKVsD7oo4PAZh4iCBjykckA2WkpEb7PLZFitaiaFKAu1teCHTuhNXw3akX484l&id=100076135911472
V další části dne jsem se zastavil na pozdní oběd . Krátce poté , co jsem si jej objednal, zhasla v restauraci světla.
Přišla ke mně servírka a ptala se , jestli by mi nevadilo mít k masu studenou bramborovou kaši, kterou nemají čím ohřát. Měla při té otázce velmi smutný pohled. Odpověděl jsem jí, že samozřejmě mi to nevadí a chápu to, proč tomu tak je.
Zapředl jsem s tou servírkou hovor na téma proč nešla do Evropy , i o tom, co si myslí o konfliktu. Opět podobně jako jiní mi odpověděla , že to je její vlast a že chce pomáhat doma .
Konflikt jako takový hodnotila stejně, jako všichni ostatní jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností označila Rusko , jako agresora a věří ve vítězství. Je jí 23 let. Zatím jsem nezaznamenal u nikoho, koho jsem se ptal ( a ptám se často) jiný názor, na rozdíl od našich luhů a hájů.
Nastal čas se přemístit opět do sídla organizace, protože od 17.00 jsem tam měl domluvené dva rozhovory. Muž za volantem taxíku, kterým jsem se přemísťoval vyprávěl o dvou silných atacích na nedalekou hnědouhelnou elektrárnu a o tom, jak jí pomáhal opravovat. Je totiž zaměstnancem té elektrárny a tím taxikařením si jen přivydělává.
K těm rozhovorům též napíšu něco samostatně. Byly to velmi silné příběhy dvou mladých děvčat. Když prozradím pracovní název : ,,Dívka se střepinou z rakety v noze”, bude Vám určitě jasné, o čem tento životní příběh několikanásobné šampionky Ukrajiny v pětiboji bude vyprávět.
A večer jsem ještě strávil s Koljou, který je tím, kdo mi celý kontakt na humanitární organizaci zprostředkoval a bavili jsme se opět o situaci na Ukrajině. Ne dlouho před policejní hodinou , kterou je půlnoc jsem konečně ulehl do normální postele .
Pro vysvětlenou vám ještě vysvětlím, co jsem myslel tou policejní hodinou. Mezi půlnocí a 6 hodinou ranní je zákaz vycházení.
V minulosti se totiž stalo, že ruští agenti fluoreskujícími barvami kreslili ve městech znamení pro ruské bombardéry , aby věděli kam to mají shodit. Proto i toto válečné omezení přijímají Ukrajinci s pochopením a naprostým klidem bez výhrad.
Jen jsem však ulehl do měkoučké postele ,slyším nad temným městem ohlušující zvuk sirén a k tomu povyku se přidala i má aplikace v mobilním telefonu , která na displeji upřesňuje blížící se útok dronů.
Rychle se oblékám a běžím k výtahu , kterým jsem se z desátého patra spustil dolů na recepci. Ptám se recepčníko kde je kryt. Ukazuje mi kam mám jít . Protože se mi chtělo hodně spát, ptám se: ,, Je to nutné?” Odpovídá mi : ,, Jestli chceš, můžeš jít do postele a přijít až uslyšíš bum, bum.”´a k tomu dodává : ,, My už jsme si zvykli, ale ty pro svůj klid můžeš jít do krytu. “
Má touha po posteli byla silná a vybral jsem si variantu bum, bum. Uléhám do postele a místo počítání oveček stražím uši a naslouchám, jestli neuslyším bum, bum a dívám se z okna na město zahalené do tmy a myslím na ty lidi, kteří tu nejistotu zažívají téměř každým dnem.
Konečně usínám a ve tři ráno je to tu znova. Venku kvílí sirény a na mém nočním stolku vříská alert z mé aplikace upozorňující na blížící se nálet .
Zvolil jsem opět variantu bum bum a trochu mi i bylo divné, že jsem přestal mít strach. Asi jsem se s tím pocitem ohrožení již naučil žít.
Po chvíli opět usínám a před tím si na ráno nařizuji budíka. Nemusel jsem. Ráno mne kolem osmé probudil další poplach. To je vlastně ale již příběh jiného dne, o kterém vám budu vyprávět příště.
