Z jihu na sever , den druhý 13.1.2022
z mé dnešní uhlíkové stopy, kterou jsem za sebou zanechal by Greta rozhodně neměla radost. Včerejší večer jsem si nostalgicky dal pár piv v jedné hezké , stylové hospodě ve staré části italského Bergama, kde jsem byl za týmž účelem před několika lety se synem Adamem, když jsme poprvé objevili toto úžasné město.
Aby to bylo vyvážené , navštívil jsem ještě před tím restauraci , která je v nepřetržitém provozu od roku 1476 , ve které jsem zase byl dvakrát s manželkou. Ta piva jsem si dal s chutí a i s vědomím, že na severu mi v tomto ohledu pšenka příliš nepokvete. Na jihu se paří ale na severu se této kratochvíli příliš nedaří ,anebo člověk musí sáhnout poměrně hluboko do kapsy .
Půlnočním autobusem jsem se přesunul na letiště, kde jsem se rozhodl spát. Usoudil jsem, že shánět si ubytování je s ohledem na můj odlet v 6.55 do Helsinek zbytečné. Docela vážně jsem uvažoval o spánku v samobslužné kapsli, které jsou na letišti v Bergamu, ale ty byly obsazené. Vyspal jsem se tedy jen tak na zemi v příletové hale, kde takto nocovaly desítky dalších lidí. Vše bylo bez problému a ráno, když otevřeli i odletovou halu jsme byli decentně vzbuzeni pracovnicí ostrahy. To mi vůbec nevadilo, neboť jsem měl stejně +-na tu dobu nastaveného budíka kvůli odbavení. Cesta do Helsinek trvala 3 hodiny.
Helsinky mne přivítaly azurovým nebem a trochu i hřejivým zimním sluncem. Velké hromady sněhu v ulicích nasvědčovaly tomu, že ještě nedávno tomu bylo jinak. Prošel jsem je jen tak, bez předchozích plánů . Tak to dělám nejraději, protože mi nic nekazí radost z objevování. Docela mne překvapila všude přítomná vánoční výzdoba v ulicích, obchodech i oknech bytů. Zřejmě to bude mít souvislost s tím , že v této zemi v dalekém Laponsku, kam právě jedu autobusem, píšíc tyto řádky má svůj domov sám Santa Claus . Když ho tam potkám, tak se ho zeptám, zda-li je má úvaha správná.
Z dnešního , relativně krátkého zastavení v tomto městě ve mne zanechala hluboký dojem návštěva tržnice v přístavu. Byla plná nejrůznějších rybích lahůdek, jimž vévodil losos upravený na mnoho způsobů od polévky, přes tatarák po vyuzení. Dal jsem si vynikající polévku plnou masa a brambor, která mne dokonale zahřála , zasytila i potěšila mé chuťové buňky. Zvládnul jsem ještě jeden chlebíček obložený krevetami a kousek od východu z tržnice mne čekalo to největší překvapení.
Byl tam stánek s pravým kaviárem a možností jej ochutnat. Ta ochutnávka samozřejmě nebyla zadarmo. Lžička kaviáru ze sturgeonu stála 5 Eur a z vyzy 15. Protože již dávno vím, že kvalitní vzdělání není zadarmo, obětoval jsem 5 eur a nelituji toho . Těch 15 za lžičku jiker z vyzy mi již bylo líto vyndat s kapsy .
Byl to zajímavý kulinářský zážitek , tu lahodnou chuť nedovedu k ničemu připodobnit a stálo to za to. Prošel jsem se pak kolem přístavu , který nás suchozemce vždy potěší a zamířil k mohutnému chrámu tyčícímu se na nedalekém kopci ,který nese velmi specifický název. Jmenuje se :,,Chrám věčného spánku panny Marie.” Jde o pravoslavný chrám vybudovaný v pseudobyzantském stylu a je největším svého druhu v severní i západní Evropě.
Je to pozůstatek Ruské nadvlády v 19. století. My starší pamětníci srpnové okupace Československa víme, že kam vstoupí noha Rusa, snaží se měnit pravidla a jinak tomu nebylo ani v 19. století při okupaci evangelického Finska.
Odpoledne se mi trochu podařilo vyrovnat spánkový deficit tím, že jsem usnul v jedné kavárně . Den jsem si tak o něco zkrátil , ale to vůbec nevadí , na důkladnou prohlídku tohoto města budu mít ještě čas příští týden, až se vrátím ze severu.
Před odjezdem nočního autobusu, který mne veze do Rovaniemi jsem ještě nasál všudypřítomnou povánočně vánoční atmosféru v ulicích města, kde zářily tisíce světel a vyhýbal jsem se nákupů chtivým Finům a Finkám , kteří vyrazili na nákupy v rámci lednových slev.
