21.-22.5.2022
Ospalý Italský víkend
Po probuzení ve stínu olivového sadu hned za městečkem Termini jsem začal sestupovat dolu, směrem k moři.
Cesta se vinula nejprve poměrně divokou a nespoutanou přírodou, aby se po chvíli dostala do úzkých uliček mezi domy městečka Nerano, které opět bylo z těch, kde se zastavil čas. I já jsem se zde , mezi těmi oprýskanými domy vyzařujícími nespornou poetiku zastavil na ranní kávu s pozoroval začátek ospalého Italského víkendu.
Nějak se na mne ta atmosféra přenesla a tak i jistě pochopíte, proč píši naráz o dvou dnech, ono se totiž toho tolik v mém příběhu neodehrálo, co by za trochu pozornosti stálo.
Po ranní kávě jsem sestoupil pár set metrů níže do zálivu na pláž a oddával se regeneraci buněk, kterou slaná mořská voda skýtá , četbě a také jsem si i trochu zdřímnul a věnoval se i trochu skvělé italské gastronomii .
To místo s malou oblázkovou pláží a několika domy s omšelým hotelem, který měl zcela evidentně již svá nejlepší léta za sebou bylo pro tento typ aktivit jako stvořené .
Navečer jsem popošel pohodlnou stezkou nad hladinou moře o kus dál . A pak jsem ji uviděl. Rovnou terasu s výhledem do zátoky. To místo nešlo minout a nepostavit si tam stan. Seděl jsem vedle něj pak až do setmění a kochal se tou překrásnou přírodní scenérií .
Ráno se ty vjemy z předešlé noci ještě znásobily, neboť se mi povedlo nepromeškat svítání a pozorovat to nádherné představení, kdy se slunce začínalo v moři shlížet jak krasavice ve velikém zrcadle a pomalu svými žhavými paprsky ohřívat planetu zem.
No a neděle byla opět téměř stejně identicky líná, jako předešlý den, jen na jiném místě, v jiné zátoce.
Ale abyste si nemysleli, že jsem jen lenošil. V podvečer jsem pokračoval v cestě do vnitrozemí a zase ta paralela s životem. Zatím co předešlého dne jsem objevil své nejhezčí spaní na této cestě, dnes jsem absolvoval to nejhorší stoupání. Nesmírně prudké, po cestách mnohdy zarostlými trním a nad hlavou žár, před kterým se nedalo skrýt. Sil i vody znatelně ubývalo .
Ale jak se říká, :,, Konec dobrý, všechno dobrý”, ten příšerný kopec jsem nakonec s několika škrábanci na nohou úspěšně zdolal a brzy nalezl i svůj klid v jednom sadu plném olivovníků a jak se i po setmění i ukázalo i plném světlušek, ktreré jak Karafiátovi Broučci kroužily kolem mého stanu se svými lucerničkami sem a tam a já ještě dlouho do noci pozoroval ten pohádkový rej a poté sladce usnul se dny o broučcích a jejich lucerničkách.
