Roman
Seděl jsem u stolu v restauraci vedle nádraží v Dnipru a před zpáteční cestou pojídal ukrajinský boršč. Proti mne seděl voják v uniformě a vedle sebe měl zabalenou plnou polní. Přemýšlel jsem, jestli by se mu nehodila moje čepice.
Když jsem odjížděl na Ukrajinu, tak jsem si koupil čepici , která má vepředu čelovku, která se dá nabíjet skrz USB. Přišlo mi logicky na mysl, že by se mu mohla v té válce hodit.
Jeho reakce mne překvapila. Sáhnul do kapsy svých maskáčů a dával mi svou, teplou vojenskou čepici. To jsem samozřejmě odmítnul s tím, že jí daleko více potřebuje, než já.
Měl přitom tak upřímný a láskyplný pohled, až mne to opět dojalo, což se mi v tomto městě stává velmi často.
Mé nevětší přání v tu chvíli bylo, ať vše přežije ve zdraví a ať to peklo, které Rusové v této zemi rozpoutali brzy skončí.
Pak si všimnul, že ta čepice ode mne má vzadu odrazku. S omluvou mi ji vracel zpět s tím, že Rusové nemusí vidět všechno a ukazoval na tu odrazku. Sáhnul jsem tedy do batohu a věnoval mu svou čelovku na baterie.
Jeho reakce byla taková, že ze své uniformy sundal výložku a ukrajinskou vlaječku( obojí drží na uniformě systémem suchého zipu.) a položil to na mou čepici, kterou jsem mu před chvílí chtěl věnovat. Ta výložka je označením pluku, u kterého Roman slouží. Je to 69.pluk.
Představili jsme se navzájem a pak jsme s Romanem, jak se jmenuje zabředli do hovoru. Roman mi bez ostychu odpovídal na mé dotazy ohledně fronty.
Bojuje totiž v doněcké oblasti. Proti jeho jednotce stojí příslušníci obávané Wagnerovy armády . Nevím, jak přesně popsat jeho vyprávění. Kdybych to mohl vyjádřit jedním slovem, to slovo by bylo skromnost.
S neuvěřitelnou skromností mi odpovídal na mé otázky . Byl z něj cítit klid, vyrovnanost, pokora, odhodlání i láska k vlasti, která je již skoro rok ruskými okupanty tolik těžce zkoušena, zraňována a ponižována.
Nemohl jsem si představit lepší setkání na konec mého pobytu v tomto městě, které mi během mého krátkého pobytu tolik přirostlo k srdci . Stejně tak mi přirostli lidé, které jsem potkal. Ti úžasní, skromní, laskaví, pohostinní lidé, hrdinové naší doby.
Odjíždím a nemohu zapomenout . Odjíždím s pocitem, že se sem musím ještě vrátit. Že se musím pokusit jim pomoci co nejvíce a také určitě přijedu na oslavu vítěztví . Po té , co jsem během svého pobytu viděl věřím, že ten okamžik nejen přijde, ale i v to, že přijde velmi brzy.
