Charleroi , Belgie (11.10.2022)
Tak to město, které jsem si zvolil pro přestup do Maroka charakterizuje většina turistických bedekrů. Ale mnohokráte jsem se nejen na cestách přesvědčil o tom, že to, o čem se píše negativně a naopak nemusí být pravda.
Dodnes používáme s manželkou pro místa , která se nám nelíbí pojem ,, Berdičev”. To jsme před lety dělali velkou cestu po Ukrajině, kterou jinak mám moc rád a fandím jim v jejich spravedlivému boji proti odporné russké agresi.
V jednom renomovaném průvodci, který jsme si tehdy zakoupili byla jedna kapitola o tomto městu. Samá chvála , až jsem nabyl dojmu, že takový skvost rozhodně nemůžeme minout a své nadšení pro tuto destinaci jsem přenesl i na manželku.
Dodnes nezapomenu na ty okamžiky, když jsme vystoupili z autobusu a chodili tím šedivým postsovětským městem skládajícím se převážně z panelových sídlišť v dezolátním stavu. Snažili jsme nalézt tu krásu popsanou v průvodci, leč naše snaha byla naprosto marná.Ač jsme se opravdu, ale opravdu snažili, nic jsme nenašli.
Na tom městě bylo snad velmi zajímavé jen to, že se v místním kostele sv. Barbory, roku 1850 oženil spisovatel Honoré de Balzac se šlechtičnou Evelinou Haňskou .
Procházejíc toto šedivé město jsem si připadal spíše jako ve skanzenu socialismu, když jsem viděl krom velmi zašlých, zanedbaných panelových domů i takové věci, jako například tabuli cti s fotografiemi, který nešla přehlédnout hned po výstupu z autobusu.
Návštěvu Balzaka , což byla zřejmě jediná historický událost, která by v souvislosti s tímto městem stála za zmínku zde však nepřipomínalo nic, ani vzdáleně.
Od té doby jsme takových měst blížících se Berdičevu v různém poměru viděli více, mohu však potvrdit, že Berdičev stále vede a nebyl dosud překonán. Vytvořil jsem si proto takovou ,, konstantu Berdičev”,( zkráceně ,,KB”), podle které provádím srovnávací měření, přičemž číslo 5 rovná se Berdičev a číslo 1 krásné město.
Popravdě řečeno když jsem si přečetl internetové rešerše o belgickém městě Charleroi, myslel jsem si, že budu muset tu onu konstantu Berdičev přeznačkovat na Charlroi. O tom městě se píše tu , že je nejošklivějším městem Evropy, jinde se uvádí že světa a dokonce i planety.
Byl jsem hodně zvědavý, ale zároveň jsem si kladl i otázku, co budu v tom městě dělat dva dny nežli odletím dál, do Maroka, protože letenku do marockém Fezu jsem měl až na druhý den na večer.
Proč je toto město podle mnohých nejošklivější a nejdepresivnější ? Zkráceně řečeno je to dost častý jev v průmyslových oblastech. Vzestup a pád. V některých případech pak přichází oživení, někdy se to město ze svého dna nemůže zvednout a odrazit se od něj. Takových míst je na světě mnoho.
Nejznámější z takových měst je americký Detroit, kterému se též přezdívá město duchů, kdysi jedno z nejbohatších měst USA.
Když jsem tímto městem před několika lety procházel, bylo velmi zvláštní pozorovat v bývalém hlavním městě automobilového průmyslu ulice bez aut a chodníky bez lidí. Mnoho prázdných domů i v centru města bylo k pronájmu i na prodej.
V Belgickém Crarleroi , kdysi velmi bohatém a průmyslově rozvinutém hornickém městě došlo ke zlomu podobně jako v Detroitu v 70 letech minulého století. Tam začal jeho pád. Zavíraly se doly i navazující průmyslová odvětví. Ten pád se nepodařilo zastavit a tak negativní důsledky takového propadu si město nese dodnes.
Na druhou stranu , pro mne to zase takový propadák nebyl. Já neodsuzuji industriální architekturu. Patří též neodmyslitelně k našim městům a má info jisté míry svou poetiku i můj obdiv k tomu složitému, na sebe navazujícími řetězci výrobních zařízení a postupů, díky kterým se posunulo lidstvo mílovými kroky vpřed v rámci průmyslové revoluce.
Jsem v této souvislosti velmi rád, že se podařilo v Ostravě zachovat areál Vítkovických železáren a je zpřístupněn široké veřejnosti. Navštívil jsem tento objekt dvakrát a pokaždé jsem byl jak z prohlídky, tak i z poutavého výkladu nadšen.
Prošel jsem se proto v Charleroi kolem podobných, dnes opuštěných továren a již zarostlých hald hlušiny a pozoroval ono ocelové město, které posloužilo jako inspirace k stejnojmennému vědecko fantastickému románu Julese Verna, kdy jeden z hlavních protagonistů vybuduje město, coby gigantickou továrnu, vyrábějící tu nejlepší ocel, děla a různé další zbraně.
Nakouknul jsem i přímo na okraj opuštěných hutních závodů, i do jejich temných zákoutí, ve kterých se povalovaly zbytky kabelů a zejména jejich prázdných obalů, ze kterých byly vyřezány a zřejmě jako je i zvykem u nás ty kabely byly zmonetizovány ve sběrných surovinách.
To město ale umí i překvapit, je tu dokonce i jedna stavba , která je na seznamu UNESCO, budova radniční zvonice. Zajímavé je, že zvonice je do seznamu UNESCO zapsána nikoliv samostatně, ale jako součást skupiny několika desítek belgických a francouzských zvonic.
Zejména v prostoru kolem radnice probíhá rozsáhlá revitalizace města, což je i příslib a naděje , že i zde bude i hezké centrum.
K mému největšímu pozitivnímu zážitku z tohoto města patří návštěva muzea fotografie . Strhující krása fotografií, chronologicky seřazených podle let i kategorií, přičemž nejstarší exponáty pocházejí z ranných dob fotografie z 19. století mne doslova uchvátila .
A k vidění nejsou jen nádherné fotografie, ale i exponáty historických fotoaparátů a vším co s tím souvisí. Strávil jsem zde 4 hodiny a to jsem ani zdaleka neprošel vše. To muzeum je docela rozsáhlým komplexem. Není divu, vždyť je to největší muzeum svého druhu v Evropě. A také jsem zde objevil jednu českou stopu- fotografii z Prahy z roku 1944
A nejen díky muzeu fotografie, ale i díky oné zvonici, krásným interiérům radnice ve stylu art deco, několika stylovým kavárnám a hospůdkám, ve kterých jsem ochutnal skvělá trapistická místní piva bych dle konstanty KB dal tomuto městu dal čistou trojku.
