3. etapa 3.11.2022
Do dnešního třetího listopadového rána mne probudil velmi intenzivní zvuk zvonů linoucí se z věží kostelů měst stojících proti sobě na protilehlých kopcích , Lubriana, které jsem navštívil předchozí den a Civita di Bagnoregio , které mám v úmyslu navštívit dnes.
Když jsem vykouknul ze stanu, oslnil mne ten nádherný pohled na obě města a začal jsem se těšit na to, co přinese dnešní den.
Tu radost mi však záhy poněkud zkalila představa dlouhého a prudkého stoupání , které se dalo tušit již z letmého pohledu .
Civita di Bagnnoregio totiž leží na vrcholu skály, 443 metrů nad mořem. Za tím vším stojí původně obranné důvody, neb si dávní stavitelé , v tomto případě Etruskové vybírali těžko přístupné vrchy ke stavbě starověkých měst.
Ten výstup byl opravdu dost náročný, docela jsem se u toho zapotil. Cesta vedla lesem složeným téměř z mohutných stromů jedlých kaštanů, které zde právě dozrávají, vylupují se ze svých slupek a padají na zem, kde se jich zde válí bez povšimnutí metráky.
A přitom v dřívějších dobách tyto velmi zdravé plody nejednou zachránily chudé před hladem, a kromě toho se v dávných dobách používaly dokonce i jako platidlo. Dnes již však nikdo hlad nemá a platí kreditní kartou, tak si jich nikdo nevšímá. A zřejmě by ani neprošel pokus o platbu kaštany.
Když jsem konečně vystoupal 4.5 kilometru nahoru, objevila se přede mnou skála a v ní vytesaný tunel, který byl z této strany jedinou přístupovou cestou do města.
Byl to zvláštní , tajemný pocit projít tím tunelem , vyhloubeným Etrusky před 2500 lety a spatřit poté to zvláštní město, jak z pohádky, kde je dokonale zachován jeho středověký a dokonce i starověký ráz.
Procházejíc jeho kamennými ulicemi mne provázel i tak trochu smutek, když jsem si uvědomil, že toto krásné město umírá a mizí.
Proč tomu tak je?
Etruskům to připadlo jako dobrý nápad, postavit na tufové skále město. Jenže zdaleka netušili, že plošina je sice z vulkanické horniny, ale ne moc masivní, a pod ní se nachází mnohem silnější nános měkkých jílů.
Když postupující eroze, navíc spojená s občasným zemětřesením, prorazila vrchní vrstvu, začalo od začátku šestnáctého století docházet k postupným propadům půdy. Nešlo jim zabránit, nedaly se nijak předvídat. Následky byly devastující, naštěstí jen výjimečně vedly k větším obětem na životech, lidé obvykle stačili včas utéct. Navždy zmizel například dům svatého Bonaventury.
Takřka úplné vylidnění nastalo v roce 1819. Geologové zjistili při průzkumu takovou nestabilitu terénu, že označili dlouhodobý pobyt ve městě za rizikový. Zůstalo zde jen pár rodin, jejichž potomci tu žijí dodnes. Prý má 11 stálých obyvatel.
S nadsázkou se prý říká, že by si turisté zde ubytovaní neměli nechávat batoh na hotelu, protože nikdy neví až se vrátí, zda-li hotel bude ještě stát, či zmizí….
PS: já svůj batoh stále mám, protože jsem si omylem zaplatil ubytování 2 kilometry odsud, ač jsem měl původní plán spočinout pro tento večer zde .
Asi to tak mělo být.
