16. etapa – 15.11.2021 .
Kdyby nepadal déšť , valil bych to dál na Řím a polykal další, stále nekonečné kilometry, ale on padal a padal, a ta intenzita mi chvíli připadala, jako když nastal soudný den a potopa světa. Ještě jsem nezažil takovou intenzitu deště, ani časovou délku. V jednom kuse pršelo 38 hodin a občas i nebe rozjasnily blesky, třesky plesky.
Že by další paralela poutní cesty s životem?
Zřejmě ano. Občas je dobré se zastavit, nehnat se vpřed. Vždyť i náš rodák, Jan Ámos Komenský svým výrokem ,, Všeliké kvaltování , toliko pro hovada dobré jest’´., to vyjádřil naprosto přesně a jednoznačně. Tak jsem se alespoň v té chvíli nestal hovadem, a docela krásně jsem si to užil četbou krásné literarury, kterou jsem dosud během cesty odkládal a moc jsem si ten čtenářský zážitek užil. I nejedna slza dojetí mi skanula po tváři. Ráno jsem kolem sedmé využil toho, že přestal padat déšť , sbalil si svých pět švestek a mé kroky se vydaly vpřed , tou krajinou italskou , směr věčné město. Také jsem si řekl, že dnes nebudu jíst žádné těsto. Kolem 10.00. jsem provedl přerušení půstu – breakfast ( tato dvě slova, dnes v jednom skutečně označují v původním významu přerušení půstu – break – fast)
Zde , na této cestě, když vždy po několika kilometrech je možné dát si teplé jídlo , jsem přestal kupovat zásoby. Řekl jsem si, že to jsou zbytečná kila navíc. No a tak se i stalo, že během 42 hodin jsem nepozřel sousto. Vrátil jsem se tak do doby , kdy byly pravidelné , zhruba 24 hodinové půsty součástí mého života a uvědomil si ,že se k nim zřejmě opět vrátím, neboť mi vždy byly velmi příjemné.
No a jaká byla dnešní cesta? ,, Jako žádná ze sta”. Opět se pomalu měnila krajina a počasí též. Krajinu opouštěly vinohrady i olivové háje. Šel jsem i nevábnými kouty průmyslových zón . Viděl hřbitov aut.
Uvědomil jsem si ale, proplétajíc se mezi kamiony, že ty zóny však k našemu způsobu života potřebujeme. Jen by mohly být o trošku hezčí, polidštěnější a nebýt tím postindustriálním nic, jak to trefně pojmenoval Vašek Havel. Vím, již jsem se o tom zmínil dříve. Nemohu si však pomoci. On i Karel Kryl značně ovlivnili můj život a vnímání hodnot.
Oba tyto skvělé osobnosti jsem měl tu možnost poznat i osobně, a tak se mi velmi často jejich myšlenky vybaví. Cestou průmyslovou zónou se mi proto vybavil i jeden z geniálních Krylových veršů z písně ,, Děkuji”, kterou zbožňuji: ,, Za touhu po kráse. děkuji za ošklivost’´ .
No a pak skutečně, to přišlo , krásná , zvlněná krajina, poseta obilnými poli ( z něčeho musí vyrobit ty tuny těsta nejen na špagety), na kopcích , jako majáky čněly osamělé stromy .
Občas jsem prošel vesnicemi i malými městy a po 26 kilometrech jsem svou dnešní pouť zakončil v komfortní zóně v jednom malém městě za hradbami, které se jmenuje Buonconvento. Zase, již po několikáté na této cestě, v městě obehnaném hradbami a jedna úžasná věc, kterou mám moc rád na těchto místech . Připadám si v nich, jak starověký poutník, když kráčím po dláždění takových měst. Jdu po ní vždy s velikou pokorou a úctou k historii , té učitelce života a představuji si, jak to tehdy asi bylo….A příjemnou tečkou za dnešním dnem mi byl steak Fiorentina v nedaleké restauraci.
Definice této dobroty zní takto:
..Nejoblíbenější steak v Itálii pochází z Florentska v Toskánsku .Jedná se vlastně o dva steaky v jednom: pevný, masitý steak z roštěné a jemný, šťavnatý steak ze svíčkové na kosti tvaru T (podle kosti se tomuto steaku v jiných částech světa říká T-bone steak, resp. Porterhouse steak). Používá se téměř výhradně maso z hovězího plemene Chianina. Obvyklá výška steaku cca na 3-4 prsty, griluje se 3-5 minut (podle tloušťky steaku) z každé strany. ‘´ No, co Vám budu dále vyprávět, to kilo( s kostí) fiorentiny byla absolutní chuťová rapsodie , dokonale spláchnutá červeným vínem a grappou. No a pak se Vás Italové po takovém jídle zeptají, jestli chcete dolce( sladké). A já jim většinou odpovím, že ano.
Vždy se jedná o kávu , plus něco dolce( sladké k tomu) . Vždy jim řeknu, že chci best of, to nejlepší. Ve 100% mi vždy přinesli tiramisu a ve 100% nevěděli, že 30. října 2021 zemřel otec tiramisu ve věku 93 let, Ital Adu Campeolovi ze severoitalského Trevisu. Ty piškoty namočené v kávě a mascarpone začal podávat v roce 1972. A ještě jedna citace nalezena v googlu:,,
Podle spoluvynálezce dezertu, šéfkuchaře Roberta Linguanotta, vznikl tento pokrm náhodou při výrobě vanilkové zmrzliny. Linguanotto upustil do misky s vejci a cukrem sýr mascarpone a když si všiml, že směs má příjemnou chuť, řekl to Campeolově manželce Albě. Dvojice pak dezert zdokonalila přidáním podlouhlých piškotů namočených v kávě a posypala ho kakaem. Nazvali ho tiramisu, což v překladu znamená vytáhni mě nebo zvedni mne.’´
