Tato poutní cesta se řadí k nejstarším křesťanským poutním trasám v Evropě. Do Češtiny bychom ji přeložili jako ,,Cestu Franků“ Poutníci a věřící po ní putují ke hrobu apoštola Petra již od začátků křesťanství.
Dnes ji můžeme vnímat i jako jednu z mnoha evropských dálkových tras , protože jak si na dálkových cestách všímám, to putování dnes není již prioritně spojeno s vírou, ale stal se z něj jakýsi kulturně-společenský fenomén. To ale neubírá dálkovým trasám rozhodně na kráse a stojí za to, alespoň nějaký úsek projít.
Já si vybral pro začátek svého úseku Via Francigeny město Sarzana. Proč úsek? Z toho důvodu, že ta trasa začíná až v Anglickém Cantenbury a kdybych ji chtěl absolvovat celou , trvalo by mi to o mnoho déle. Je totiž dlouhá 1700 k kilometrů. Protože jsem též rád i doma, zvolil jsem její převážně toskánskou část a vyhradil jsem si na ní měsíc. A myslím si i , že takovýto model pěšího putování mi i vyhovuje, obzvláště, když to pak kombinuji s několikadenními poznávacími cestami. Mohu si tak své cestovní zážitky více rozložit během roku a užít si více svých cest.
31.10.2021 – první etapa
Dnes, poslední říjnový den a 6. den mé italské cesty jsem se rozloučil s manželkou a kamarádkou, které odletěly domů a tak jsem o páté hodině ranní vystoupil již poněkolikáté z komfortní zóny a přesunul jsem se ranním vlakem odjíždějícím z Brescie v 5.25 do města Sarzana , které leží na dosah pobřeží Středozemního moře. Město má kolem 20.000 obyvatel a je v italské provincii Ligurie. Je zde majestátní pevnost Firmafede a katedrála Nanebevzetí panny Marie ze 13. století a samozřejmě jako i v mnoha dalších italských městech i krásné historické jádro , které již nese vliv sousedního Toskánska.
Název města, je odvozen od Saracénů, kteří se jej snažili dobýt v 10.století.
Hlavním důvodem mého přesunu je Via Francigena, po které jsem se rozhodl jít pěšky směrem do Říma. Říkám záměrně směrem, protože mým cílem není Řím( i když bych tam došel rád) ale cesta. Ona taková cesta má mnoho proměnných i nástrah a já jsem slíbil, že budu na první adventní neděli doma. Například od zítřka má celý týden pršet , a to nebude zrovna komfortní putování. Proč Via Francigena?
Před 11 lety jsem se vydal na 1000 Km dlouhou pěší pouť ze Sevilly do Santiaga de Compostela. Ušel jsem to tehdy za 40 dní a hlavně propadl kouzlu dálkových cest a již několik dalších, i když v menším rozsahu jsem od té doby ušel. Via Francigena, jako nejstarší poutní cesta v Evropě byla tedy logickou volbou. Její začátek je v anglickém katedrálním městě Cantenbury a pokračuje přes Francii a Švýcarsko do Itálie. Italský úsek začíná v průsmyku Svatého Bernarda. Protože však nám listopad již pootevírá dveře do nichž zítra společně vstoupíme, posunul jsem své putování jižněji. Tak jsem tedy dnes začal zkoumat, zda-li všechny cesty vědou do Říma a prvních pár kilometrů jsem ušel, při dnešních příjemných 21 stupních. Také jsem měl to štěstí, že jsem neminul nedělní trhy lokálních potravin a ochutnal jsem vynikající ovčí sýr obalený v horských bylinách a k tomu popíjel lokální bílé víno, k mému překvapení jen za jeno euro poctivé dvě deci. Také jsem viděl, jak se ve zdejších končinách slaví Halloween a pozřel několik místních specialit: konkrétně mix středomořských plodů moře a ryb a večer místní verzi tataráku.
Kulinářské okénko :
1.11.2021- druhá etapa
Druhý den pěšího putování po Via Francigena začal deštěm, který až na malou vyjímku trval až do večera. Máte to také tak, že vám den vyladí píseň? Já to mám dost často. Pustil jsem si do sluchátek ze spotify pro dobrou náladu písničku Acapela od Tima Schou a hned se mi šlo lépe. Uvědomil jsem si, že se říká, že pěší cesta, ať již poutní, či dálková je vlastně takové podobenství života. V této souvislosti mne napadlo rčení, že ,,každý den není zalit sluncem a i tak je život krásný”. A ono to tak i je . V tom dešti zmáčen jsem nakonec ušel 27 kilometrů a viděl Toskánsko v jiné podobě než na malířských plátnech a dokumentech. Zachumlané v mracích , zalévané prudkým deštěm a občas i zmítané silným větrem. I tak jsem během dne viděl krásnou krajinu , posetou vinicemi, které začínají i zde rozehrávat barvy podzimu, sklizeň oliv , plno popadaných jedlých kaštanů podél cest , zelené louky poseté květy i krásné domy s upravenými zahradami. Dokonce jsem prožil jeden krásný moment, když jsem navštívil jedno vinařství podél cesty. V jeho interiéru bylo moc hezké vinařské muzeum, kde bylo krom starých vinných lisů k vidění i mnoho dalších věcí, které jsou k výrobě tohoto božského nápoje potřeba. Samozřejmě jsem i chtěl ochutnat vyhlášené toskánské víno. Objednal jsem si 2 deci s tím, že chci jejich Best of. Po ochutnání a následném nalití vína jsem šel k pokladně, kde jsem byl příjemně odmítnut s tím, že to je jejich dárek pro mne. Sednul jsem si se skleničkou na vkusně upravený dvorek pod mandarinkový strom, který uvolňoval v tom dešti voňavou citrusovou silici, upíjel víno a prokládal ho sousty též voňavé a křehké focaccie, kterou jsem dostal záhy k vínu. No není fakt ten život krásný?
Cestou jsem ještě navštívil muzeum římských památek a pozůstatky amfiteátru a poté stoupal a klesal do cíle dnešní etapy, města Messa.
První toskánské vinařství na cestě:
Pár fotografií krajiny, kterou jsem obdivoval během druhé etapy :
O památky na římské impérium není v Itálii nouze ( Archeologické muzeum v Luni Mare)
2.11.2021 – třetí etapa
Další den na cestě po Itálii začal příjemně . V místě ubytování v malebném městečku Massa mi včera paní, co mne přijímala šla vrátit občanku a nejen že na mne promluvila česky ale s úsměvem vyprávěla, že nejkrásnější roky svého života prožila před 40ti lety v Praze.
Byla to Polka z Varšavy 33 let žijící v Itálii. No a u snídaně jsme si hezky popovídali a u toho mi s radostí nosila na stůl nejrůznější dobroty jako například spoustu šunky, či vynikající koláč z jedlých kaštanů. Ani jsem to vše nemohl pozřít . No a s plným žaludkem dobrot zalitých kafem a pomerančovým džusem z čerstvých plodů jsem se vydal na další etapu po Via Francigeně.
Protože na večer hlásí opět déšť , zamluvil jsem si postel v jednom penzionu pro poutníky. Ráno jsem si znovu vyladil písní, tentokrát se mi v jukeboxu v mé hlavě zrealizovala objednávka na další píseň pro pohodu od islandských Monster of man s názvem Dirty praws. Krom hudby poslouchám cestou též různé podcasty odpočinkové i vzdělávací.
Po většinu dne ale vnímám hlavně ty nové podněty, které mi cesta nabízí všemi hrstmi a také si rovnám své myšlenky v rámci jakéhosi duševního auditu. To je další benefit chůze a skutečně jak se lidově říká,, to musím rozchodit” funguje na sto procent.
Dnešní den byl na mne milostivý ohledně počasí, zažil jsem cestou pouze jednu přeháňku, jinak byl den zalit toskánských sluníčkem a cesta mi poskytovala místy velmi krásné výhledy na moře i okolní kopce. Připomněl jsem si své mládí, kdy jsem po revoluci lačný po cestování, které nám bylo před tím odepřeno strávil nějaký čas v této zemi česáním oliv. Jejich sklizeň je právě v plném proudu a za těch třicet let se nic nezměnilo. Pod stromy se natáhnou sítě a olivy se drhnou z větví něčím, co připomíná hřeben na borůvky. Pak se vše odveze do lisovny.
Má dnešní cesta vedla i oblastí, kde se ve velkém těží a zpracovává mramor. Pozoroval jsem, jak se obrovské mramorové kvádry proměňují v desky i sochy. Na zelených loukách i podél cest zase všechno krásně kvetlo, což mi evokovalo spíše naše jaro než podzim. Nejvíce mne zaujaly plané bramboříky , keré kvetly podél cest. Nějak jsem to dnes též neodhadl časově, přeci jen se nám ty dny krátí. Tady v Itálii zapadá slunce hned po páté. V jednom místě mi selhala navigace dle map cz, na které nedám jinak dopustit a tak jsem trochu zabloudil v temném bambusovém lese. Ano skutečně tady v těchto končinách roste i tato exotická rostlina a dosahuje úctyhodných rozměrů.
Nakonec jsem se s čelovkou na hlavě z tohoto temného lesa dostal , ve tmě ušel posledních 9 kilometrů a posunul se o něco blíže k Římu. Ušel jsem dnes 46.632 kroků, což je 32,6 km a pro milovníky statistik ještě připojuji, že jsem spálil 6124 kalorií. Tak jsem si na závěr dne dal selátko, pomalu 14 hodin rožněné a pivo, aby mé tělo neutrpělo šok tím dnešním úbytkem kalorií. Byla zde dnes ve městě fiesta a těm vůním z desítek stánků nešlo odolat.
Massa:
Noční bloudění :
Noční Camaiore :
4.etapa – 3.11.2021
4. den mých toulek po Apeninském poloostrově začal silným deštěm . Zapadnul jsem proto v mírné naději do nedaleké kavárny vyladit start , déšť však namísto ustávání naopak sílil a nabíral na intenzitě. Den předem jsem si zakoupil pobyt v 25 km vzdáleném městě Lucca a i proto, že jsem nechtěl bloudit tmou jako včera nahodil jsem na sebe pláštěnku a vyrazil ostrým krokem v před.
Cestou jsem si koupil v obchodě pár čerstvých mandarinek. Nešlo tomu odolat, jak to bylo vše krásně vystavené před obchůdkem na ulici , radost pohledět na tu paletu barev jak z malířského plátna. Pak už jsem drahnou chvíli skoro nic neviděl , jen jsem cítil, jak po mne stékají svrchu nekonečné proudy vody a občas jsem chytil i solidní boční vlnu od rychle projíždějících aut.
Ta absence chodníku nebyla v ten moment výhrou. Snažil jsem se na tom najít něco pozitivního a vzpomněl jsem si na jeden krásný básnický obrat Karla Kryla, kterého jsem měl tu čest poznat , byť jen na pár let osobně, když mi přál ve svatebním blahopřání v životě,, déšť štěstí. “Řekl jsem si v duchu: ,, Karle, zase jsi měl pravdu. Jsem šťastný i v této chvíli za to, že jsem tady a teď a jdu vstříc novému poznání nádherné italské krajiny i sebe . ´´ V hlavě se mi rozezněla má Karlova nejoblíbenější píseň- ,,Děkuji” ve které je krásně vyjádřen ten životní kontrast , kdy vše zlé je pro něco dobré. Těšil jsem se tedy na to, co přijde po tom lijáku, který musím vytrpět .
Asi po dvou hodinách déšť ustal a mohl jsem znovu intenzivně vnímat toskánskou krajinu a dýchat deštěm provoněný vzduch. Ta pohoda však nevydržela dlouho a z nebe se opět valily proudy vody ještě silnější než dopoledne . No a zrovna jsem i šel po silnici , neboť Via Francigena, alespoň v úsecích po kterých jsem dosud šel po nich vede poměrně často. K bočím vlnám od aut se přiřadila další lahůdka v podobě proudu vody u krajnice , kterému se nešlo vyhnout . Šel jsem tedy vlastně s proudem, což běžně v životě nedělám , protože už á Ámos heslo, že ,, Jen mrtvá ryba pluje s proudem”.
Začal jsem si zpívat píseň od skupiny MIRAI ,,Když nemůžeš, tak přidej víc” a v tom vedle mne zastavilo auto a pán mne vybízel k tomu, že mne kus sveze. Řekl jsem si, že tomu dobrému muži nemohu tu šlechetnou nabídku odmítnout . Možná, že je to alibismus, ale vůbec mi nevadilo pozorovat krajinu skrze čelní sklo auta a vést lehkou konverzaci s pánem, který uměl jen italsky, tedy jazykem, který neovládám . I tak jsem pochopil, že nadává na italskou politiku a ekonomický propad způsobený kovidem.
V takových situacích se snažím vnímat i řeč těla, která mnoho vystihne a dá se z ní mnohé vydedukovat. A pán měl řeč těla velmi intenzivní, až jsem se i v určitých chvílích bál. To bylo v situacích, kdy pouštěl volant a silně gestikuloval rukama a jeho auto kličkovalo na silnici jak zajíc. Vystoupil jsem z auta cca. dva kilometry před městem Lucca a znovu si užil deště.
Pak mě však již čekala jen samá pozitiva. Hned na kraji města jsem spatřil tavernu plnou místních lidí. Vše tam tak vonělo a kupodivu byla i příjemná cena-10€ za menu, které obsahovalo : polévku, těstoviny s ragů, kávu a půllitrový džbánek vína. Pro zahřátí jsem si objednal jednu grappu. V jedné chvíli mi volala manželka a protože tam byl špatný signál, vyběhnul jsem ven. Když jsem však přišel k mému stolu zpět , zbytek nedopitého vína byl pryč. Zkusil jsem servírce vysvětlit tu křivdu, kterou mi způsobila a ona se mne zeptala ,zdali přijmu jako omluvu víno, nebo grappu. Zvolil jsem druhou možnost a i ta první se stala pozorností podniku a účet zůstal na původních deseti eurech. S dvěma panáky v nohách jsem se pak toulal nádherným starobylým městem a protože jsem byl upozorněn jednou čtenářkou na dvě zvláštosti , které tu jsou budu se zde toulat i zítra dopoledne a snad i o tom něco napíšu a vyfotím.
Ranní odchod z Camaiore
Krajina mezi Camaiore a Luccou
Kulinářské okénko :
5. etapa – 4.11.2021
5.den mé cesty po Via Francigena jsem se k Římu neposunul ani o píď. Ale nelituji toho ani trochu. Opak je pravdou. Jak jsem se již zmiňoval dříve cílem mé cesty je především cesta jako taková. Na cestě se řídím hodně svými pocity. Včera, když jsem vešel do starobylého města Lucca obehnaného hradbami , které tvoří 4 kilometrový okruh kolem dokola jednou z městských bran , zmocnil se mne zvláštní pocit , který v podobných městech mívám.
Připadal jsem si procházejíc jeho úzkými uličkami po kamenné dlažbě jako kdybych se rázem ocitl v jiné době , v jiném časoprostoru. Mezi jeho zdmi a ulicemi je vidět doslova esence italských dějin. Z římských dob je zde zachována síť pravidelných ulic a tu dobu zde silně připomíná magické náměstí ,, Piazza Amfiteatro. “ Má poněkud neobvyklý elipsovitý tvar . Stojí na půdorysu bývalého římského amfiteátru a bylo vystavěno z velké části z jeho rozebraného materiálu.Ta středověká recyklace (nebo krádež?) je též patrna z nesourodé hmoty, ze které jsou vystaveny i některé domy v okolí náměstí .
Po ranní kávě jsem se tedy vypravil prozkoumat město , když jsem si před tím nadefinoval tři hlavní cíle. Prvním zastavením byly městské hradby, což bylo i logické, neboť jsem byl ubytován kousek za nimi. Hradby jsou velmi mohutné, jde spíše o jakýsi val, který obepíná historické město, které je z nich dobře vidět , jakož i jeho okolí. Po mohutnému opevnění korzují lidé a jezdí i cyklisté.
Pak jsem šel pozorovat město ještě z větší výšky. Včera, když jsem se toulal jen tak mne uchvátila jedna budova s věží, na jejíž vrcholu rostly stromy. Říkal jsem si, že to je škoda, když se tam vysemenily ,že to tu krásnou stavbu poškodí.Když jsem se však dovzdělal googlem , zjistil jsem, že ty stromy na vrcholu 45 metrů vysoké věže ze 14.století jsou tam záměrně.
Jedná se o dub cesmínový. Věž patřila rodině úspěšného bankéře a obchodníka Guinigi a nese jeho jméno. V tom 14. století si bohaté rodiny budovaly rozsáhlé a okázalé paláce a obranné věže, jako symbol moci. Šlo tedy z našeho úhlu pohledu o středověké podnikatelské baroko.
Těch vystoupaných 232 schodů a 5eur vstupného mne odměnilo úchvatným pohledem na město a jeho matně červené střechy i daleké okolí. Když jsem seběhl dolů , zamířil jsem ještě ke katedrále Svatého Martina. Včera mne jedna paní upozornila na to, že je zde nejstarší dřevořezba západního světa od Ježíšova současníka svatého Nikodéma a znázorňuje pravou podobu Ježíše.
Další zvláštností tohoto místa je malý tajemný labyrint na jednom sloupu v průčelí, identická zmenšenina labyrintu v Cartres. Připadal jsem si tím tajemnem pohlcen , jak v knihách mého oblíbeného Dana Browna. Ta tři zastavení mi zabraly téměř celý den, ale moc krásný a emocemi naplněný . Nechal jsem si jej ještě doznít touláním po městě, dobrým jídlem, vínem i sladkou tečkou . Z italské kuchyně jsem dnes ochutnal pro mne nové jídlo – dršťky po Toskánsku s parmazánem, a bylo vskutku delikátní. No a zítra vyrážím opět o pár kroků blíže k věčnému městu.
Těch 232 schodů za ten krásný pohled na město stojí :
V ulicích města
Katedrála svatého Martina :
6. etapa – 5.11.2021
Dnes jsem po ránu nazul své toulavé neboty a šel se nejdříve nasnídat v místě, kde jsem byl ubytován. Ano nemám skutečně boty, mám na cestu jen neboty . Propadl jsem kouzlu obuvi barefoot , což je zjednodušeně řečeno obuv stimulující chůzi naboso a zatím jsem tou lehkou chůzí, kdy mou nohu nic netlačí nadšen.
U snídaně jsem si důrazně postěžoval na předešlou probdělou noc. Stalo se to, že do dvou hodin vedle v pokoji řádila italská mládež a když jsem jí šel po půlnoci, kdy mi ten hluk neztlumily ani špunty zasunuté v hloubi mých uší decentně upozornit, že je tento čas již určený ke spánku, jejich reakce byla naprosto opačná .
Hluk ještě zesílil a kopali mi dokonce i do dveří. Nicméně má stížnost v recepci vynesla satisfakci v podobě dvacetieurové bankovky, která mi byla vtisknuta do dlaně.
Včera mi jedna krajanka, žijící kousek odsud psala, že úsek, který mám dnes jít je nejošklivější z celé cesty a pak již bude vše hezké. Prý většina poutníků tento úsek ( z Luccy do Altopascia) přejede vlakem a zkrátka jej vynechá.
Chvíli jsem byl v pokušení také, ale pak jsem si vzpomněl na krásný Krylův básnický obrat z písně Děkuji, cituji :,, Za touhu po kráse, děkuji za ošklivost” a vydal jsem se na cestu.
A skutečně, neviděl jsem to romantické Toskánsko, jak jej známe z turistických bedekrů. Cesta vedla většinou, mnohdy i dosti frekventovanou silnicí mezi domy i mezi takzvaným ,,postindustriálním nic “, jak nazval kdysi trefně Václav Havel plechové haly, sloužící většinou jako sklady rozprostřené v krajině. Já ale v té cestě našel opět paralelu s cestou životní, vždyť i v životě není všechno hezké a přesto ten život stojí za to žít.
Včera to byl v Lucce vlastně takový exkurz do minulosti, jak lidé žili dřív a dnes jsem měl možnost srovnávat, jak žijí dnes. Díval jsem se proto na domy, a interiéry zahrad a také na políčka, co tam Italové pěstují , zkoumal jsem , k čemu vyvazují rajčata a tak podobně a vůbec jsem se nenudil.
Cestou mne také zaujala ,, historická klimatizace” jak jsem si tento architektonicky prvek nazval. U mnoha vesnických stavení byly v místě, které sloužilo k uskladnění zásob mezi cihlami škvíry , kvůli proudění vzduchu a následné regulaci teploty.
Také jsem potkal poprvé od neděle , kdy jdu po poutní cestě Via Francigena první poutníky. Byli to němečtí manželé jsoucí však netradičně opačným směrem z Říma a měli namířeno do Španělského Santiaga de Compostela. Tak nevím zda-Ii všechny cesty vedou do Říma, jak se traduje. Každopadně do toho Compostela to mají ještě 2362 kilometrů a k tomu ještě zdolat zimní Pyreneje, to bude slušný výkon tam dotlačit svou káru. To není metafora s tou károu, ale oni si skutečně na ní vezli své vše potřebné pro tuto cestu.
K pozitivním momentům dnešního dne patřila i návštěva jedné vesnické tratorie, kde jsem měl možnost opět prozkoumat autentickou a nefalšovanou italskou gastronomii. Tentokrát menu za 10 eur tvořilo toto : těstoviny s omáčkou, jako předkrm, hrách s malými sépiemi a krevetami ( odvážná ,ale chutná kombinace) , džbánek vína a káva. Při dnešním ohlédnutí zpět mám za sebou dnes 24,7 km a celkově od neděle 125,7 km a do Říma mi zbývá 370.
Krajina kolem města Altopascio s nádhernými horami v pozadí:
Klimatizace :
Pole se zeleninou
Kulinářské okénko :
7.etapa – 6.11.2021
,, Chůze je to první, po čem touží malé dítě, a to poslední, čeho se chce vzdát starý člověk“.Tento citát v mnohém vystihuje to, co pro mne tento zdánlivě prostý pohyb znamená. Je to opravdu to poslední, čeho bych se chtěl vzdát. Chůze mi přináší radost nejen z pohybu, ale i radost z poznání a zřejmě i další , především zdravotní benefity, alespoň tak to cítím ve svém nitru a pozoruji na svém těle.
A chůze dálková je pak pro mne takovou třešničkou na dortu, protože mi umožňuje poznávat svět uceleněji a daleko intenzivněji jej vnímat . Jsou to pro mne naprosto bezstarostné dny , kdy jedinou starostí je chůze, pozorování okolí a případně i setkávání s novými lidmi. A takové dny se mi i daleko více vrývají do paměti a ukládají v ní. Je to již 11 let, kdy jsem vykonal svou první cestu tohoto druhu. Za 40 dnů jsem ušel 1000 kilometrů nádhernou španělskou zemí a i dnes, po tolika letech si pamatuji tolik detailů z té cesty, přitom mnohdy nevím, co bylo před měsícem.
Dnešní, 12. den mého italského pobytu a 7 den pěšího putování s 10ti kily na zádech začal tím, že jsem měl nad sebou azurové nebe a hřály mne po celém těle paprsky podzimního toskánského slunce. Šel jsem po většinu dne smíšeným i borovým lesem cestou lemovanou kvetoucím vřesem. Tak bych vyjádřil ve zkratce dnešní den. Ve skutečnosti ta krajina nebyla tak jednotvárná. Lesní cesty byly prostřídány cestou otevřenou krajinou s krásnými výhledy.
V souvislosti s výhledem bych chtěl zmínit nápis na cedulích na zábradlí nad srázem, ze kterého byl překrásný vhled do kraje. Bylo na nich napsáno : ,, PERICOLO NON SPORGERSI.” Jako staršímu a pokročilému se mi ihned vybavilo jedno z mála italských větných spojení, které znám. Také si vzpomínáte na cedule ve vlacích oken?
Bylo tam napsáno ve 4 jazycích, ,, Nenahýbejte se z oken” a nechybělo tam ani italské ,, E PERICOLOSO SPORGERSI” . Bylo to tam proto, aby zvědavé cestující nepotkal osud odborníka na kolejnice, vyhýbky a semafory, inženýra Jana Pernera( po kterém je pojmenovaná ulice v Pražském Karlíně) , který se v roce 1845 při jízdě vlakem před tunelem v Chocni vyklonil tolik, že utrpěl zranění hlavy, kterému podlehl.
Věděl jsem tedy, že se nemám naklánět přes zábradlí. Ani dnes jsem nepotkal žádného jiného poutníka směrem na Řím. Popravdě řečeno po předchozích dálkových trasách, zejména na GR7 ve Španělsku , kdy jsem nikoho nepotkal, což vyplývalo z jejich charakteru méně známých tras jsem od této poutní cesty čekal španělské déjà vu, kdy jsem se denně potkával s mnoha poutníky. Zřejmě to bude tím, že jdu mimo sezónu a také ubytovny pro poutníky, ve kterých bych mohl potkat souputníky jsou kvůli koroně zavřené.
Ono to tak ostatně v reálném životě stává často. Něco se nám vybaví v našich představách a realita je naprosto odlišná. A tak jsem šel jen a jen se svou samotnou a o to více jsem vnímal okolí.Můj stav mysli byl přepnut do takového bezstarostného módu, že jsem třeba docela dlouho pozoroval sršně a motýla ( neplést si se slavnou dadaistickou básní našeho trestně stíhaného premiéra na odchodu ,, Motýle a včele”). Také jsem byl naprosto unešen chůzí po původní dlažbě na části Via Francigeny, která přečkala celá ta dlouhá staletí.
Kráčel jsem po ní s velkou pokorou a představoval jsem si v duchu, kdo kdy po ní kráčel. Měl jsem k té cestě takovou úctu, že jsem na ní i přestal používat trekové hole, které jsou jinak pevnou součástí mého putování, abych náhodou nějaký kámen na té staleté cestě nepoškodil. A tak jsem si dnes jako šťastný poutník ukousnul dalších 25 kilometrů z cesty do Říma a zítra se posunu o několik pídí dál.
¨
8.etapa – 7.11.2021
Dnes mám za sebou přesně týden putování po nejstarší poutní cestě v Evropě, respektivě po části její Italské části. Ona totiž v Itálii začíná v průsmyku Svatého Bernarda a to jsem nechtěl již k pokročilému datu kvůli počasí riskovat.
Zvolil jsem si proto jako startovní čáru historické město Sarzana, vzdálené 467 kilometrů od Říma, za ten týden jsem ušel 127 kilometrů. Zatím to jde, jen to počasí by mohlo být lepší. Skoro na každý den hlásí déšť a včera večer byla i silná bouřka. Dnes jsem moc velký chodecký výkon nepodal. Ostatně je neděle a její název je od slova nedělat. Ušel jsem jen 15 kilometrů. Užíval jsem si pomalu, kousek po kousku italskou neděli, která se v mnohém liší od té naší, české.
Začal jsem ji v místě mého včerejšího nocování, městečku Fluceccio v kavárně plné místních lidí snídaní. To je první odlišnost od té naší. Ty jižní národy se v neděli svátečně vyšňoří a jdou snídat s přáteli do kavárny, kde u šálku kávy a kousku něčeho sladkého probírají nevím co, protože italsky neumím. Ale ty jejich diskuze u ranní kávy jsou velice plamenné a živé.
Pomalu jsem usrkával svůj šálek kávy a přitom jsem se snažil všemi smysly vnímat a jako houba nasávat tu jejich ranní kavárenskou atmosféru. Zřejmě se na mne i přeneslo to jejich nespěchání a to mi zůstalo po celý zbytek dne. Po vypité kávě a snědené sladké tečce jsem se přesunul na vedlejší náměstí , na kterém probíhaly nedělní trhy, které jsou také italskou specialitou. Ty trhy nebyly jen na náměstí , ale i v přilehlých ulicích a docela ve velkém rozsahu. Zhruba 80% sortimentu tvořila hadrárna, zbytek byl různorodý .
Mne nejvíce zaujaly stánky jídlem, plných toskánských specialit. Koupil jsem si pár plátků selátka, které mi neodolatelně zavonělo cestou. Ta specialita se jmenuje porchetta , což je aromatická, šťavnatá vepřová pečínka, na jejíž chuti se podílí, česnek, fenykl a rozmarýn ale také cibule, pepř, šalvěj, tymián, bílé víno, bobkový list. Prý co region, to různá příchuť. Mám před sebou tedy další studijní materiál a budu vás o výsledcích pravidelně informovat.
Je to vyvrhnuté a vykoštěné sele naplněné směsí masa a bylinek a pomalu rožněné nad ohněm. Prodavač mi říkal, že to ze kterého jsem pár plátečků pozřel připravoval 14 hodin. No a tak jsem si s plným bříškem této lahůdky šel pomalým nedělním špacírkrokem k Římu. Včera jsem od kamarádky, která provozuje jednu pražskou vinotéku dostal také závažné upozornění, že procházím oblastí vyjímečných toskánských vín a tak jsem i cestou absorboval do svých útrob několik vzorků, což se velmi snoubilo s pozřeným selátkem.
Cestou jsem opět pozoroval krajinu, které dnes dominovaly vinohrady přes které byly malebné průzory do kraje i na města a vesnice na kopcích. Na jeden takový jsem se vyšplhal abych opět ucítil vůni středověku. To město se středověkou atmosférou se jmenuje San Miniato .
Město bylo vybudováno na průsečíku důležitých obchodních cest , z nichž jedna je Via Francigena . Jak jinak ve městech tohoto typu v Itálii ani být nemůže, je zde mnoho památek i majestátní katedrála a protože je ze strategického důvodu na kopci poskytuje též nádherné výhledy do okolní krajiny. No a krásné výhledy poskytuje i okno mého dnešního hotelu, kterým je můj stan, který jsem si rozprostřel v olivovém sadu kousek za městem. Takže toto je vlastně reportáž psaná pod olivovníkem( již očesaným). Doufám, že se mi bude spát dobře, neboť mi ihned v úvodu praskla vzduchová karimarka, a docela mne ten podklad tlačí. No ale nemohu si stěžovat, kdybych se tak nepřecpal tím seletem nebyl bych tak těžký a karimatka by určitě nepraskla.
¨
¨
¨
¨
9.etapa – 8.11.2021
Dnes začal u mne nový týden tím, že jsem nejprve dosušil stan zvlhlý ranní rosou a za chvíli jsem vyrazil dál o kousek blíže k cíli po stezkách toulavých jak zpíval Michal Tučný ve stejnojmenné písni a která mi dnes rezonovala silně v hlavě.
Jak byl včerejší den ve znamení kulinářství a nejen u mne, ale i u vás, neboť absolutně nejvíce lajků i komentářů jste připojili k fotografii švarné Italky, krájející sele, dnešní den byl z kulinářského hlediska , a troufnu si to říci abdolutně nulový. Že by další podobenství s cestou života?
Inu, každý den není posvícení. Jak byl včerejší den zajímavý kulinářsky, tak ten dnešní byl absolutní špičkou v krajinářství, protože jsem celý den šel otevřenou krajinou s panoramatickými výhledy. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já cesty tohoto typu mám nesmírně rád a moc si je užívám.
Cesty klikatý mne vedly mezi vinicemi a olivovými háji, aby se v závěru proměnila v krajinu krtinců, neboť ty holé zvorané kopce mi připomínaly obří krtince vytvořené nějakým maxikrtkem. Cestou jsem opět žádného druhého blázna , který by se v listopadu sunul do Říma nepotkal. Zato jsem potkal slepice s kohoutem, pasoucí se u značky mé cesty a uvědomil jsem si , že jsem si s těmi tvory nyní, když nocuji ve stanu hodně blízký. Když spím ve stanu, chodím spát jako ony.
Také bych chtěl poděkovat za užitečné rady některým z vás. Včera mne jedna čtenářka důrazně upozornila, že nyní mám pít dva dny až do jedné vesnice červená vína a pak zase přejít na bílá. Inu , dobrá rada nad zlato. Držel jsem se té rady, i když jsem dnes v tom pustém kraji potkal bohužel jen jedno vinařství. Vklouznul jsem do něj a požádal o jejich best of v červených vínech a mohu říci, že tak dobré víno jsem ještě dosud nepil. A navíc se mi již podruhé na této cestě stalo, že jsem ho dostal zdarma.
V této souvislosti jsem si i uvědomil,že dnešní den byl mým prvním na této cestě kdy jsem neutratil ani cent. Ono totiž nebylo kde šel jsem jen a jen přírodou . Svou cestu jsem ukončil pár kilometrů před městečkem, kde jsou termální lázně a už se moc těším až se na chvíli z poutníka metamorfuji ve šviháka lázeňského. A jéje, už se mi tam dere, ta píseň od Jirky Schelingera: ,, Švihák lázeňský , tak si jí jdu pustit na dobrou noc v jednom nejmenovaném toskánském olivovém sadu a myslím, že se mi bude po ní i hezky spát
10.etapa – 9.11.2021
10. den mých toulek po italské botě byl krajinářský, kulinářský a máchací a naprosto neobyčejně obyčejně úžasný. Kdyby byl každý takový na mé cestě, moc daleko bych nedošel, respektivě došel, ale za hodně dlouho. Vše do sebe tak nějak zapadalo a navazovalo .
Po včerejším nočním prudkém dešti jsem se obával o to, co budu dělat se svým mokrým stanem. Jak jsem však ke svému údivu zřel , když jsem rozevřel zip, byl absolutně suchý. Následný prudký vítr vykonal své dílo k mému prospěchu. Mohl jsem vyrazit nádhernou krajinou bez zbytečné prodlevy vpřed. Ta dnešní krajina byla taková, jak ji znám z fotografií a dokumentů o Toskánsku. Romanticky zvlněná ,posetá vinohrady, jejichž pokrývka hrála v tomto období opadávání listů všemi barvami.
Na některých kopcích v dáli jsem viděl na jejich vrcholcích se tyčící toskánská městečka a vesnice , procházel jsem kolem viničních domů a pozoroval dělníky, jak dávají nové sloupy k vinici. Taková lehkost bytí poutníka. Na rozdíl od Kundery ne nesnesitelná, ale naprosto příjemná a krásná.
Jak si tak člověk jde krůček po krůčku krajinou, alespoň u mne to tak je, většinu dne vnímám všemi smysly tu krajinu , která mne obklopuje a raduji se z naprosto obyčejných věcí, které mne obklopují, třeba z kvetoucích květů podél cest . Samozřejmě , že si i občas pustím něco z té studnice písní a vědění, za které považuji Spotify, ale po většinu dne se jen kochám a nasávám- vůni, krajiny( dnes převažovala vůně cypřišů). U nás jsou převážně spojeny tyto nádherné stromy s hřbitovy. A zde si dovolím i jednu odbočku v tento dušičkový čas.
Byl jsem jednou čtenářkou upozorněn na bohatě vyzdobené hroby v tento čas . Tak jsem nafotil i něco z toho. Ono to i tak v těchto katolických zemích bývá o mnoho okázalejší, nežli je tomu u nás. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na svou jízdu vlakem v čas dušiček kolem Krakova, kdy byla vidět nad hřbitovem obrovská záře.
No a tak jsem dnes z té nádherné krajiny vystoupal do krásného města, Gambassi Terme a ucítil v jeho středověkých ulicích opět to něco, nepopsatelného, zřejmě genia loci a již po prvních krocích jsem věděl, že tady dnes i zůstanu. Sehnal jsem si ubytování v jednom z těch středověkých domů , odkud je nádherný výhled z oken pokoje do okolního kraje a postel s nebesy, na které budu dnes spát, ale před tím budu své prádlo prát( promiňte, skočil mi do hlavy tento blbý verš) .
Také jsem se vymáchal ve zdejších termálních lázních a v přilehlé sauně vyplavil mnoho endorfinů. A pak jsem se ještě , protože mi v těch lázních značně vyhládlo věnoval gastronomii a výbornému červenému vínu. Pozřel jsem mj. vynikající chobotnicovou polévku a dušený hovězí jazyk s děsně dobrou omáčkou, jejíž chuť ještě nyní po umytí zubů cítím na jazyku .
Nemohu si pomoci, ale to cestování mám čím dál, tím víc spojené i s gastronomií. A upřímně , nevěnovat se studiu gastronomie, v takové vyspělé gastronomické velmoci, jakou Itálie bezesporu je by byl i hřích a já jdu poutní cestě a na ní vy se hřešit nemělo. A v Toskánsku nepít víno, by byl hřích ještě větší. A moc ještě jednou děkuji svému anděli strážnému na této cestě, Čecho- Italce , paní Doubravové, díky které vím, kdy a kde se mám dotknout kterých vín i který kostel neminout. Tak ještě zítra, paní Doubravová, vína červená , a až překročím demarkační čáru San Gemiana, přejdu na bílé ! Pamatuji si to dobře?
¨
11.etapa – 10.11.2021
11. den mých italských cest jsem zdolal úsek mezi Gambassi Terme a další perlou na mé cestě, městem San Gimignano, jehož středověké kouzlo si mě doslova podmanilo.
Ta dnešní cesta opět vedla po zvlněných toskánských kopcích plných vinic a olivových hájů. Specialitou dnešního dne byla zatím největší hustota viničních domů, nabízejících svou produkci vín a také olivového oleje, tak to mají pospojované.
Většina těchto koštoven a prodejen nabízí i ubytování a myslím si, že to je i dobrý tip, jak si tento krásný kout planety vícesmyslově zažít. Je zde i mnoho cest pro procházky krajem ať již pěšky, nebo na kole.
Samozřejmě , že jsem neodolal a dvakrát jsem se na koštovačce i zastavil a ochutnal lahodná červená vína, protože rada znalkyně místních poměrů, paní Doubravové zněla jasně- do San Gimignana červené a pak přejít na bílé.
Dnes jsem tedy v tomto směru na demarkační čáře a zítra přejdu na bílé. Jinak cesta zvlněnou krajinou se příliš nelišila od té včerejší, byla opět plná nádherných výhledů do kraje . A k tomu bylo příjemných +20 stupňů , moc jsem si to užíval.
Cestou jsem potkal velké množství ještěrek, které tady ještě nespí a vyhřívaly se na kamenných zdech. Bohužel se mi nepodařilo ani jednu vyfotit, jak byly mrštné. Cestou jsem také navštívil i dva zajímavé kláštery a u jednoho i chvíli hovořil s mnichy, kteří uměli trochu anglicky.
U jednoho z těch klášterů bylo takové zajímavé zákoutí se sochami svatých a betlémem v podzemí. No a třešničkou na dortu bylo na závěr již zmíněné San Gimignano.
To město je v něčem zvláštní. Říká se mu také středověký Manhattan. Je zde 15 věží , různé výšky, které jsou vidět hodně zdálky, jde o hranolovité věže zakončené rovnou střechou. Je za tím prý zase ta lidská vlastnost, ukázat ono,, já na to mám´´. Celé historické jádro působí velmi kompaktním dojmem , protože celé gotické město zůstalo díky pozdějšímu úpadku města v nezměněné podobě, bez pozdějších přístaveb a toulat se jeho úzkými uličkami je nesmírný cestovatelský zážitek.
San Gimignano :
12. etapa – 11.11.2021
12. den je za mnou a ještě 12 x vás budu oslovovat s postřehy z mé cesty. Koupil jsem si totiž jízdenku z Říma na 24.11., protože následující sobotu pořádáme již tradičně v naší obci advent a rád bych se této akce zúčastnil .
Tolik k organizačním záležitostem a nyní již k meritu věci, jaký byl můj dnešní den. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, nádherný.
Má mysl je přepnuta po tolika dnech, kdy mám na starosti jen , vstát, rozhýbat své staré, bolavé kosti , dát si něco k jídlu a pití, dívat se kolem sebe, vnímat , cítit a někde si ulehnout do jakéhosi úsporného módu.
Jako vzdálené mi připadají některé problémy dnešního světa, jako je třeba covid. ekonomická krize, úpadek morálky a další věci, které mne tížily…..Při té chůzi jako by vysublimovalo z mé hlavy vše špatné , co se tam po léta nahromadilo a jsem ve stavu jakéhosi infantilní štěstí.Ono se ne nadarmo říká, že vše se dá rozchodit. Ten terapeutický účinek chůze je ostatně popsán v mnoha studiích a jen mohu potvrdit, že to opravdu opravdu funguje.
Dnešní den začal ranní kávou na náměstí v San Gimignanu , kde jsem si nechával doznít ten nádherný pocit, který jsem z toho města měl a nemohl nějak odeznít. V jeho zdech je ukryto jakési tajemné a magické kouzlo, alespoň tak jsem to cítil já. Po kávě jsem si zašel na zmrzlinu do Gelaterie Gonoli. Byl jsem jedním čtenářem upozorněn , že tyto naprosto úžasné zmrzliny vyrábí několikanásobný mistr světa v této disciplíně a tím i mnohokrát děkuji vám pane Ejeme , za dobrý tip.
To místo by bylo opravdu veliká škoda minout, ba dovolím si i tvrdit, že bych se dopustil hříchu , který by mi zmrzlinový Bůh nikdy neodpustil. No a to ještě z dnešních kulinářských zážitků nebylo vše.
Když jsem sestoupil z náměstí směrem dolů všude na mne před krámky s uzeninami pokukovala vycpaná divoká prasata a nad nimi voněly zavěšené chlupaté šunky. Vzpoměl jsem si v tu chvíli na to , že jsem četl, že to je místní specialita , kterou je šunka z divočáka a už jsem tam šupajdil pro pár plátečků, které jsem si vychutna u hradeb města a bylo mi naprosto skvěle. A to dokazuje i stav mé mysli , neboť ke spokojenému životu mi stačí i pár plátků dobré šunky.
Dnešní krajina byla jiná. Vinohradů i olivovníkových hájů ubývalo a přibývaly lesy, převažoval dub. Kdybych měl dnešní den charakterizovat vůní, po jeho většinu mne provázela vůně tlejícího listí. Přešel jsem také dva brody přes řeku ale bylo to lehké brodění , či vlastně jen takové chození po kamenech.
To v létě na Islandu jsem zažil cestou Duhovými horami při brodění, kdy mi řeka podlamovala kolena jiný adrenalin. Také jsem šel kolem jedné vinné koštovny s protože jsem již za demarkační čarou červených vín , koupil jsem si vynikající tramín.
No a jak jsem tak šel tou krajinou, začalo se šeřit a tak jsem musel přemýšlet, kde rozbiju dnes svůj stan a vyšlo to vyšlo na pole, pod kopcem vlevo dole.A tak jsem dnes večer sám tulák v poli.
13. etapa – 12.11. 2021
13 den mé cesty , je pátek 12.11.2021, další den mých toulek po Itálii začíná . Musím se rozhodnout, sbalit mokrý stan, nebo ne? Večer totiž oproti předpovědi , která věštila noc plnou hvězd naprosto selhala, neboť lilo jako z konve.
Nakonec jsem si uvědomil, že kdybych čekal až uschne, musel bych strávit drahně času a ukrojit si hodně z denní desítky. Dnešní listopadové dny jsou totiž rozděleny 14:10, což je poměr mezi tmou a dnem. Tma vyhrává!
Nezbylo tedy nic jiného, než ty mokré komponenty nacpat do batohu a doufat, že večer najdu nějaký útulek , kde vše vysuším. Ten poměr 14:10 docela dost intenzivně vnímám v dnech, ve kterých trávím noci ve stanu. To opravdu chodím spát se slepicemi a vždy se po ránu divím, když se podívám na záznam z mých chytrých hodinek Garmin.
Včera to například bylo neuvěřitelných 12 hodin a 14. minut spánku, tak nějak to asi funguje, když člověk chodí spát se slepicemi. A to jsem se ještě probudil , slyšíce střelbu.
Spal jsem na takovém velmi odlehlém místě pod kopcem u lesa. Před tím jsem prošel místem, kde byly vybydlenené, opuštěné domy. Když jsem tudy procházel v přítmí nadcházející noci, neměl jsem dobrý pocit.
Vím, je to naprosto iracionální, ale tak jsem to cítil a kladl si otázku, proč asi lidé toto místo opustili. Nástup noci byl však neúprosný a tak jsem musel postavit stan na místě, kde se mi ani moc nechtělo být.
No a nyní k těm výstřelům, kolem půlnoci to začalo vzduchem svištět a blízko mého stanu kvičet. Noční lov na divočáky byl v plném proudu. Chvíli jsem se zabýval otázkou, jestli by mne batoh mohl ochránit před broky v případě , že si v té noci spletou můj stan s prasetem, ale pak jsem vše ponechal osudu a řekl si:,, co se má stát, stane se’’.
No a to, že nade mnou stáli stráží andělé již je zřejmé, neboť píšu zase své řádky. Jinak dnešní den proběhnul asi takto.
Dnešní vůně: vůně čerstvě vyoraných brázd po dešti. Budete se mi asi smát, ale ono to opravdu voní. Krajina byla zase jiná. Nebyla již tak zvlněná , byla to krajina zvoraných polí, občas lesů a pitoreskních vesnic . V některých z nich jsem si připadal opět jako poutník středověku , což mi umocnil i závěr dnešního dne, městečko Monteriggioni, sevřené v hradbách na kopci, naprosto totální romantika, ani nevím, co mám k tomu dál povídat.
Poprvé jsem zde i natrefil na otevřenou ubytovnu pro poutníky, mám vypráno, suším a čekám u bílého vína na večeři, neboť ji podávají až od 19.00, což je v jižních zemích i docela brzy. Například v mém milovaném Španělsku je to v lepším případě v 20.00 a většinou od 21.00 a nevědí kdy skončit, inu jiný kraj, jiný mrav a i to je na tom cestování to hezké.
PS: už jsem u té večeře a objednal jsem si, jak jinak, aby to bylo stylové , divočáka a doufám, že není z toho včerejšího nočního lovu, který mi nedal spát…,
