Mnichov, aneb setkání s legendou

Na rozdíl od generace mého otce , pro kterou byl název této Bavorské metropole synonymem zrady , měl název tohoto města pro mne silný nádech svobody , demokracie a do jisté míry i něčeho tajemného , nepoznaného. 

Ač nás od sebe dělila pro mne nepřekonatelná železná opona , téměř každý večer jsem poslouchal rozhlasové vysílání rádia Svobodná Evropa, které za zvuku komunistických rušiček se k nám snažilo vysílat objektivní a pravdivý obraz doby, ve které jsme tehdy žili.  A v neděli po třetí hodině pak  padesátiminutovou hudební relaci s Karlem Krylem, který nám tehdy dodával tolik síly přežít v tom marasmu a notnou dávku poetiky jemu vlastní.  

Pokusil jsem se mnohokrát získat devizový příslib, abych mohl nejen do Mnichova ale kamkoliv na západ od našich hranic se alespoň podívat. Marně. Taková byla doba. Jednou jsem dostal i takový recesistický nápad. Jako důvod své žádosti o cestu do zahraničí jsem uvedl : ,, Moc bych si přál navštívit hrob Karla Marxe v Londýně a poklonit se u něj tomuto velikánovi.” Ani tento důvod soudruzi neshledali za důležitý a žádost i následné odvolání k vyšší instanci mi byly zamítnuty. Soudruh Marx a jeho následovníci mi celkově nepřinášeli štěstí. 

V roce 1984 jsem byl vyhozen soudruhem Janakijevem od státnic z Marxismu – Leninismu, které pro nás byly tehdy povinné se slovy : Soudruhu Broži, vy nemůžete být socialistický právniček, když neznáte základy Marxismu -Leninismu.” Z odborných předmětů jsem tehdy uspěl. Byl jsem proto nucen se celé prázdniny drtit ty zrůdné ideologické myšlenky, které měly na svědomí tolik zmařených životů  a osudů lidí. 

Socialistickým právníčkem jsem se nakonec navzdory soudruhovi Janakijevovi, Bulharského původu, který se nám vždy na jeho hodinách chlubil, že byl dvakrát svazačkem – jednou v Bulharsku a podruhé v Čechách stal a v advokátní poradně začal pomáhat lidem, které režim tehdy šikanoval pro jiné názory. Z té doby beznaděje se koncem osmdesátých let stávala doba naděje. Stále méně lidí se začalo bát vyslovit svůj názor, podepsat petici, či se přihlásit k nějaké občanské iniciativě, které se tehdy rodily jako houby po dešti.  A dokonce nastala i doba určitého, i když ještě ne zcela neomezeného uvolnění v podmínkách cest na západ. 

Dalo se již vycestovat za podmínky, že Československému občanovi složil peníze v bance tzv. devizový cizozemec, pěkně v tvrdé měně a v Československé bance. Minimum bylo tehdy tuším 20  západoněmeckých marek na den. 

Měl jsem štěstí. Znal jsem jednoho devizového cizozemce , západoněmeckého luteránského kněze Cristofa. Ze svého skromného koncipientsktého platu 1750,-Kčs hrubého jsem si zakoupil od veksláků před Tuzexem marky, předal je Christofovi, ten je složil na mé jméno v bance a můj sen, podívat se na západ byl již na dosah. 

Můj konkrétní plán podívat se do Mnichova pozitivně narušila matka mého klienta Eva s nabídkou, že jede ke svému bratrovi Petrovi do Norimberka a že se mohu připojit. Mé obavy  z toho, že ho neznám rozptýlila tvrzením, že jsme na stejné vlně a že si budeme rozumět. 

Konečně jsem se dočkal dne svého odjezdu na vysněný západ. Ráno jsem musel ještě ale do práce zaběhnout za svého kolegu do vazební věznice v Ruzyni   k jednomu výslechu. Jednalo se o § 109, trestný čin opuštění republiky o jehož naplnění jsem před odjezdem též silně uvažoval. 

Protože  se jed tento paragraf patřil mezi tzv. prvohlavové trestné činy proti republice, vyšetřovala to StB . Ten chudák obviněný se pokusil dostat přes maďarské hranice do Rakouska tak, že se zamíchal mezi prchající východní Němce, kterým tehdy 3 měsíce před námi Maďaři pootevřeli dveře železné opony k volnému průchodu. Byl však zadržen a poslán zpět do ČSSR. 

Výslech skončil a já rychle běžel na autobus MHD jedoucí od věznice, abych stihnul vlak.  Usedám na sedadlo a vidím, jak rozráží dveře ten estébák z jehož způsobu vedení výslechu i vyjadřování celkově mi bylo zle, jako skoro vždy v těchto případech,  neboť si člověk uvědomoval daleko více co a jací lidé ten režim drží pohromadě. Strach a pologramotní jedinci, kteří za pocit moci jsou schopni všeho.  

Sednul si vedle mne a spustil vychloubačnou báchorku o tom, jak pracuje na procesu se žháři. To téma mne docela zajímalo. Již několikráte jsem zaslechl na Svobodné Evropě o tom, že se takový vykonstruovaný proces chystá. Mělo jít o blamáž v zoufalém pokusu režimu zatáhnout za záchrannou brzdu a zakonzervovat to, co  se v jiných zemích východního bloku dařilo bořit. Mělo jít o mladé lidi, kteří měli zapalovat továrny a k tomu je měli instruovat disidenti. 

Nikdo však nikdy a nikde žádnou zapálenou fabriku neviděl ale komunistická propaganda takové dezinformace začala vypouštět.  Jeho slova mne začala zajímat.

 Hrál jsem si na blbého a kladl mu otázky, z nichž mi vyplynul děsivý závěr : “To sedne jako prdel na hrnec” prohlásil ten estébák, a dodal : ,,Oni přesně popisují ty chartistické byty, jak to v nich vypadá. To bude naše hlavní politická pecka před 21 srpnem. “ 

Zatajil se mi dech. Ihned mi hlavou projela kniha od Artura Londona ,, Doznání” , kdy byly přesně popsány praktiky , jak se vynucovalo falešné doznání. A v hlavě jsem měl záhy jasno v tom, že při své týdenní dovolené musím dát toto na vědomí redakci Svobodná Evropa a poprosit je, aby připomínali  jak se vyráběla a vynucovala  falešná doznání, zejména v padesátých letech, aby  lidé ty lži let osmdesátých prokoukli. 

Pobyt v Norimberku byl úžasný. Socialistickou šeď vystřídaly barevné fasády zářící svěžími barvami a obchody  s poloprázdnými regály v tehdejším Československu obchody překypující vším možným zbožím. Ten rozdíl byl očividný a žalostný. 

Protože byl Petr frontami jedné country kapely, měl jsem štěstí, že jsem se hned druhý den s ním a jeho kapelou dostal do Amerických kasáren v Heilbonnu, kde měla jeho kapela vystoupení. To byl tehdy pro mne neskutečný zážitek . Stále se mi i po těch letech vybavuje ten hřejivý pocit , když se před naším mikrobusem zvedla závora , nad níž byl nápis US Army a já přijel do úplně jiného kasárenského prostředí , než jsem znal z vlastní zkušenosti při ročním pobytu ve Stříbře. 

I zde byl zřetelný ten příkrý rozdíl. Na veliké ploše ve středu kasáren, který jsem znal z našich podmínek jako ,, buzerplac”, bylo pódium a plno stánků s pivem , vínem a míchanými nápoji. Ceny však byly pro mě tehdy astronomické a mohl jsem se jen tak dívat. Ta podívaná k mému štěstí netrvala dlouho . 

 Když kapela skončila  hrát ,Američtí vojáci i vojandy mi nosili pivo, víno i všemožné , pro mne do té doby neznámé míchané nápoje a většinou chtěli jako protislužbu , abych se podepsal na fotografii Petrovy kapely, protože si v opilosti mysleli, že k nim patřím a já jsem to samozřejmě nerozporoval a opíjel se s nimi, neznaje ještě tehdy onu krásnou Německou poučku, kterou vyřknul literární génius Johann Wolfgang von Goethe  a která zní : ,,Wein nach Bier, das rat´ ich dir. Bier nach Wein, das macht Schwein.” (Víno po pivu ti můžu doporučit, ale pivo po víně, to dělá jen čuně.) Dopadnul jsem  tedy jako to klasikovo čuně, ale rád na to vzpomínám. Hlava přestala bolet druhý den, i žaludek se uklidnil, ale ty pozitivní vzpomínky ve mně rezonují dodnes. 

A druhý den , když jsme se probrali z prohýřené noci jsem poprosil Petra, jestli si mohu zavolat do rádia Svobodná Evropa a řekl mu kvůli čemu. ,, Počkej, já když jsem ještě bydlel v Mnichově, kamarádil jsem s Karlem Krylem, zavolám mu” , a zvednul telefonní sluchátko a vytáčel číslo. Začal jsem mít hroznou trému. Karel Kryl byl pro mne tehdy a je i dnes tolik let po jeho smrti něčím naprosto výjimečným , jedinečným a k tomu ještě obrovským morálním vzorem. A najednou stojím nedaleko aparátu, ve kterém hovoří se svým kamarádem o mne. O tom, kdo jsem a s čím bych se chtěl svěřit rádiu. Můj tep jel na plné obrátky , těšil jsem se, až dostanu do ruky sluchátko zároveň se obával toho, jak budu s takovým člověkem mluvit. 

Najednou bylo po všem . Petr zavěsil telefon. Záhy pak rozptýlil mé rozpaky s tím, že mu mám následující  ráno zavolat, protože vše nejprve probere v redakci. 

Nemohl  jsem dospat  .  Přesně v 9 hodin ráno, jak bylo domluveno jsem vytočil číslo položené vedle telefonu.  To, co se ozvalo na druhém konci si pamatuji dodnes: ,, No, ahoj Luboši, již čekám na  tvůj telefon. “ Zvláštní pocit , takový, jako bych jej neznal jen z jeho písní a pořadů, které jsem rád poslouchal, nahrával a šířil. Snažil jsem se mu vše překotně říci, ale on mne zarazil a následovalo mé pozvání do Mnichova, do mého oblíbeného rádia a jeho bytu. Ale o tom někdy příště.