16.11.2023
Příjezd do Dnipra
Ráno kolem sedmé vystupuji z vlaku do potemnělého města částečně jen osvětleného ranním rozbřeskem. V domech na náměstí před nádražím svítí světlo jen v několika málo z nich.
Pozoruji vojáky v plné polní jak nastupují do malého autobusu směr Kramatorsk . S několika z nich, kteří ještě dokuřují cigaretu před nástupem do autobusu zapředávám hovor. Je z nich cítit nesmírné odhodlání zvítězit. Jsou ve věku mého syna a když s nimi mluvím, nemohu se ubránit slzám dojetí.
Pak jdu po náměstí a hledám místo, kde bych si dal po dvou nocích a jednom dni strávených ve vlaku teplou snídani. To náměstí je téměř bez lidí, a ti kteří tam jsou někam spěchají. Nad městem zní sirény. Stále si , jsouc rozespalý neuvědomuji co se děje a myslím na ranní kávu.
V tom potkávám policisty s helmami, samopaly a jeden z nich drží v ruce megafon.Jdou ke mně a říkají mi ať jdu okamžitě do krytu. Místo posezení nad ranní kávou běžím do nedaleké stanice metra , která se jmenuje ,,Nádražní”.
Zastavuji se u turniketu a po kapsách lovím drobné.V tom na mne volá zřízenkyně metra:,, při leteckém poplachu je vstup do metra zdarma” . Pokračuji po eskalátoru dolů do stanice. Lidé sedí trpělivě na lavicích a pozorují trpělivě displeje svých mobilních telefonů a čekají na oznámení o konci poplachu.
Ženy sedící vedle mne mi nainstalovaly aplikaci signalizující poplach v Dnipru , protože jsem zjistil, že ta má signalizuje jen poplachy v Kyjevě. Máme čas a tak se bavíme i o situaci na Ukrajině. Nemají žádné pochybnosti, jak to bohužel zaznamenávám u mnohých našich spoluobčanů i některých politiků. Přejí si jediné. Zvítězit a pak zase žít své životy tak, jak jen žily před válkou.
Asi po půl hodině poplach končí a ty ženy a mne ještě dovedly k autobusu, který mi jede k sídlu neziskové organizace pro kterou organizujeme sbírku a řidiči řekli na které zastávce mne má vysadit.
Na neziskové organizaci se kterou vedu jednání o možnostech a formách pomoci z naší strany poznávám skvělé lidi, kteří ač přišli o vše( pocházejí z Mariupolu, města srovnaného ruskými okupanty se zemí) , mají v sobě obrovskou vnitřní sílu jít dál a pomáhat druhým .
V rozhovoru s nimi se nemohu, dnes již podruhé ubránit dojetí. Ta škála jejich činnosti je nesmírně široká . Začíná u potravinové pomoci a končí až u psychologické pomoci lidem postiženým válečnými traumaty . Hodně se věnují pomoci dětem a na tuto pomoc jsme i my napřímili svou sbírku.
Z našeho rozhovoru se mj. dozvídám, že jen zde ve městě a jeho okolí je podle oficiálních statistik 350 000 lidí, kteří jsem přišli z území zabraném ruskými okupanty a z území, jde probíhá fronta. Neoficiálně je jich zde cca o 100 000 více.
Domlouváme se na odpoledních rozhovorech s lidmi, co zažili hrůzy této války . Byli jsme předem domluveni , že mi tato setkání zorganizují, abych mohl udělat co nejobjektivnější reportáže a už mi Irina objednává taxi a posílá k Áně, která pomáhá na místě sobotní tragédie, při které ruská raketa zničila obytný dům a v jeho sutinách pohřbila lidi.
K tomu místu se ještě nelze dostat , protože jsou tam jen záchranáři a humanitární pomoc. Abych se tam dostal má zabezpečit právě Áňa. Mám na ní telefon a mám ji zavolat, až budu poblíž.
Taxikář přijíždí k policejnímu zátarasu a policistovi říká že veze novináře z Čech a policista překvapivě pokynul, ať jedeme dál a já se dostávám do bezprostřední blízkosti toho domu , aniž bych musel kontaktovat Áňu.
Potřetí v tento den mám v očích slzy a stékají mi po tváři. Je to otřesný a silný zážitek. Četl jsem o tom útoku mnoho, ale teprve nyní , když stojím zde a pozoruji nesmírně obětavou a velmi nebezpečnou práci záchranářů mezi které občas spadne z vyšších pater kus panelu uvědomuji si daleko více tu krutost Rusů, když takto v rozporu s mezinárodním právem útočí na obytné čtvrti .
Nejen Dnipro dnes, ale Buča, Irpiň, Charkov, Mariupol, Melitopol , Doněck a další města jsou toho důkazem.
Ve stanu nad teplým čajem mluvím se záchranáři i Áňou se kterou jsem se též potkal o jejich těžké práci .
Tento dům, v jehož troskách je zřejmě ještě oněch 35 pohřešovaných k dnešnímu dni není bohužel jediný , který jen v tomto městě srovnali se zemí. Bohužel však drží smutný primát v tom , že byl největší a raketa zasáhla nejvíce lidí.
Tento dům v Dnipru zasáhla raketa Ch-22, vybavená bezmála tunovou bojovou hlavicí a odpálená z ruského bombardéru Tu-22M3 . Tato raketa byla původně vyvinuta v Sovětském svazu a určena k ničení amerických letadlových lodí.
Dnešní den strávený v tomto městě mi po jeho konci připadá , jako bych tu byl minimálně týden . Proto na tomto místě své vyprávění nyní přeruším a až budu mít chvilku, napíši pokračování. Zažil jsem toho ještě moc , především milých setkání a bohužel i další sérii tří poplachů.
